Rozhodování: kudy je to správně?
Mám s ním zůstat? Nebo odejít? Mám dát výpověď v práci nebo zkusit ještě setrvat a něco změnit? Mám jít do nového projektu nebo ještě zvážit pro a proti. Nikdo z nás neunikne většímu rozhodování.
Každý z nás se minimálně jednou, spíše vícekrát v životě, ocitl na křižovatce, kde si nebyl jistý, kam dál. Často se říká: řiď se srdcem. Jsou tací, co tvrdí, že je lepší dát na rozum a zkušenosti. Jak to tedy je? Jak poznáte, co chce skutečně vaše srdce a která cesta je ta správná? Co vám napoví při rozhodování?
Proč se neumíme rozhodnout
Pro každého z nás jsou některá rozhodnutí naprosto banální a jiná skoro nemožná učinit. Proč to tak je? Při rozhodování je na vině mnoho faktorů. Máme bloky z dětství, špatné zkušenosti, předsudky, očekávání, strach, nebo tisíc dobrých důvodů, proč je lepší o tom raději donekonečna mluvit s kamarádkou, než učinit JAKÉKOLI rozhodnutí. Mnohdy nám v tom brání strach přijmout důsledky svého rozhodnutí, když to následně nedopadne tak, jak jsme si představovaly, a věci a okolnosti se posunou jinam, než jsme vůbec tušily.
Asi nejzásadnější jsou naše bloky z dětství. Jako malé děti jsme se totiž rozhodovat uměly. Svobodně a intuitivně. Pak ale přišli naši rodiče a v dobré víře nám začali ukazovat a „nařizovat“, co je dobré, co se sluší, co vyžaduje společnost atd. Oni se to přece také učili od svých rodičů. Viník tedy neexistuje. Zkrátka je to tak.
Rodiče to myslí s námi dobře
Rodiče to samozřejmě myslí dobře a snaží se děti chránit před nástrahami na základě vlastních přešlapů a životních zkušeností. Nicméně to nepopírá fakt, že každý z nás je úplně jiný a co jednoho v životě pálí, druhého ne. Co je pro jednoho problém, druhý projde hladce atd. Za dítě rodiče jeho cestu nevyšlapou, a pokud se máme z nějaké situace poučit, přijde tak jako tak a rodiče nás před ní donekonečna chránit nemohou.
Ve skutečnosti nejde o rozhodování
Zpátky k dětství. Tehdy jsme začaly už jako malé holčičky nejen rozlišovat rozhodnutí na dobrá a špatná, ale také si mylně myslet, že naše rozhodnutí nejsou vždy správná, ačkoli byla spontánní a vedená srdcem. Ve skutečnosti ovšem nejde o samotné rozhodnutí, ale o to, prožít určitou zkušenost a díky ní se v životě poučit a posunout.
Je to normální. Co se jednomu zdá jednoduché, pro jiného je naprostý oříšek. O všem v podstatě rozhodují naše životní zkušenosti. Co už jsme prožily, na to „známe“ vlastní rychlou odpověď. A tak, když se kamarádka zeptá, co s tím, ihned začneme házet „do placu“ své zážitky a řešení vycházející z vlastní zkušenosti. Naší zkušenosti.
Ve skutečnosti vám může poradit kdokoli cokoli a pomoci vám rozklíčovat vlastní rozpoložení a tím vás posunout k nějakému řešení. Nicméně spoléhat na kamarádku, mámu, šéfa nebo kohokoli, by bylo bláhové. Je to přece naše cesta. A vykročit tak, jak radí někdo jiný, je spíš skrytou berličkou pro to, když se věc nevydaří, jak jste očekávaly, aby bylo na koho to následně hodit a sebe tak jednoduchým způsobem vynechat z nějakého obviňování sebe sama. Znamená to tedy, že se po nás chce naučit se přijímat důsledky našich rozhodnutí, ať se nám líbí nebo ne.
Řeč srdce
Když se lidé ptají, co mají dělat, slýchají často: „Řiď se srdcem“. Umíme ale opravdu naslouchat svému srdci? Nasloucháme opravdu správně? Mnohdy totiž do našeho rozhodování vstupují emoce a strach, a ty se srdcem jako takovým nemají nic společného. Přestože, jak bylo řečeno výše, je vlastně jedno, jak se rozhodnete, protože důležitá je až následná cesta a co na ni přijde. Naslouchat srdci vám ovšem přinese mnohem víc… a to že si cestu, která vás čeká užijete.
Život je vlastně takové divadelní představení. My jsme herci, kteří ho neřídí, (i když si to mnozí z nás myslí), ale můžeme si vybrat kulisy, nebo chcete-li prostředí, ve kterém se děj odehraje. A přesně to si volíme srdcem. Proč si tedy prožívat strasti i radosti při výstupu na Mount Everest, když byste se ve skutečnosti rády procházely na pláži v Karibiku. Jak tedy poslouchat srdce a rozumět mu?
Řeč srdce je vlastně jednoduchá
- Srdce nezná čas. Jestliže děláte cokoli srdcem, čas se zastaví a není důležitý. Jen plyne. Pokud se tedy rozhodujete třeba o nové práci, zastavte se a řekněte si, je to opravdu tak? Když dělám tohle, čas se zastaví a plyne, aniž bych ho sledovala?
- Srdce nezná peníze. Rozhodujete-li se srdcem, peníze nebudou hrát pro vás hlavní roli. Rády uděláte něco navíc nebo úplně zdarma, protože vás daná činnost jednoduše těší nebo naplňuje. Jsou-li peníze stimulem k čemukoli, pak určitě nejde o srdeční záležitost. Na druhou stranu jakákoli vydaná energie by měla být v rovnováze s tím, co se vám za ni vrátí. Nejen v podobě peněz.
- Srdci je jedno, jak to dopadne. Srdce se jednoduše baví samotnou cestou a konec není podstatný. Ať už se rozhodujete udělat cokoli a chcete se řídit srdcem nikoli chtěním čehokoli dosáhnout, ptejte se samy sebe: „Těším se na ten proces? Baví mě být s tím člověkem? Nebo ho jen chci „vlastnit“ či získat na svou stranu? Proč chci tu práci?“ Všechno, co vám při samotném procesu dělá radost bez nutnosti znát výsledek, je cesta, kterou vás vede srdce. Srdce jednoduše neposuzuje ani neočekává.
Nepleťte si emoce a city se srdcem
To je ego. Alespoň tak jsme si my lidé nazvali naši osobnost, naše JÁ, které je utvářeno naší výchovou, smyslovým vnímáním, našimi předpoklady a dispozicemi, se kterými jsme se narodili, a také našimi prožitky a zkušenostmi. Ego je takové malé dítě v nás, které stále po něčem touží, nebo se bouří, a bude se stále hlásit o slovo, dokud nedostane, co chce. Ale věřte, že uspokojit ho jednou pro vždy nelze. Pokud jdete touhle cestou, cíl v podobě vnitřního naplnění nikdy ve svém životě nenajdete. Všechno má samozřejmě i svou pozitivní stránku. A tak díky egu mnohdy dosahujeme toho, čeho bychom bez něj nikdy nedosáhli. A tím se také utváří naše cesta. Díky egu můžeme prožívat tento svět. Bez něj by to tedy rovněž nešlo. Je naší součástí zaslouží si naši lásku.
Lepší nějaké rozhodnutí než žádné
Ráda bych citovala pana Alberta Einsteina: „V přístavu je loď vždy v bezpečí, ale to není její účel.“ Je vám z toho jasné, kam mířím? Lepší učinit jakékoli rozhodnutí než žádné, jinak se jednoduše nepohnete z místa. Navíc dříve či později budete muset stejně svou komfortní zónu opustit a vydat se na neprobádanou cestu s nejistým koncem tak jako tak. Tak už je to v tomto světě zařízené. Co bude, totiž nikdo z nás netuší. A na vaší cestě může každý okamžik změnit úplně všechno. Až teprve na samotné cestě zjistíte a pochopíte, k čemu je co dobré, a objevíte nové věci, které ovlivní váš další život. Zakotveni ve své neměnné komfortní zóně jako byste ani nežili. Život vám propluje mezi prsty a vrátit zpět nepůjde.
Naslouchejte intuici
V životě také platí, že čím déle otálíte, tím složitější je nejen samotné rozhodování, ale zužuje se také výběr možností, které máte. První řešení, které vás napadne, bývá právě to, co vám napovídá intuice a srdce. Nikdo neříká, že to bude cesta snadná, ale koho by bavilo věčně chodit po vydlážděných cestičkách s nejpohodlnějšími botami na světě a přesným ukazatelem TUDY!
Ano, pochopily jste…
Jak se nakonec rozhodnete, je vlastně úplně jedno. Jsme tu proto, abychom žily a prožívaly. Důležitý není fakt, kam dojdeme, ale co přitom zažijeme a jak se u toho budeme cítit. Že se spálíte? A co? Tak zvolíte příště jinou strategii nebo zkusíte zase novou cestu. Začínat se dá každý den i hodinu i vteřinu od začátku.
Netrestejte se. Jděte dál!
Rozhodně není třeba se za svá rozhodnutí trestat, pokud něco nevyjde. Poděkujte si, že jste měly odvahu to zkusit, i když vás celý svět varoval, i za ten zážitek, ať byl jakýkoli. A jděte dál. Jednou se při zpětném ohlédnutí všemu nakonec zasmějete a budete moci s úžasem řici: „Ale parádně jsem si to tu užila!“
