Je tu! První článek, první krůček k cestě za posunem, učením se, přeměnou zaběhlých vzorců. Z upřímné zpovědi jedné odvážné ženy se dozvíte, proč za mnou přišla, kam se chce pomocí koučinku Emočních rovnic posunout i proč si vybrala právě mě. Bude to naše společná jízda - na rok, rok a půl. A vy budete u toho a nahlédnete tak do způsobu mé práce z první řady. Vaše Marcela Hlaváčková.
Být lepší verzí sebe samých. Snažíme se o to každý den. A když se o to nesnažíme my, chtějí to po nás druzí. V současné době jsou na nás kladené obrovské nároky, během nichž jsme vystavováni nesmírnému tlaku. Co kdybychom vám ale řekli, že každá životní situace se dá zvládnout s nadhledem a lehkostí. Jen potřebujete člověka, který vás pošťouchne tím správným směrem.
Každý čínský panovník si byl vždy vědom toho, že musí na svět přivést dědice trůnu. A měl to také dobře pojištěné. Kromě oficiální manželky měl ještě císař další „podřadné“ manželky a své konkubíny.
Svou kamarádku Pavlínu znám už deset let. Seznámily jsme se na letním táboře, kam jsme obě jako děti jezdily. Od té doby jsme se staly nerozlučnou dvojicí. Chvíli jsme společně i bydlely, jenže loni v létě si Pája našla přítele a zanedlouho se přestěhovala k němu.
Měla jsem vždycky jasnou představu o tom, co budu dělat a jakým směrem se můj život bude ubírat. Jsem cílevědomá, to mám asi po své matce. Vždy jsem věděla, že chci studovat a potom se věnovat tomu, co mě baví a zajímá. Nepřipustila jsem si, že bych mohla dělat obyčejnou práci. Tak nějak jsem si myslela, že manuální práce ani není pro mě.
Byla jsem vychovávaná v tom, že člověk může mít jen to, na co si sám vydělá. Držím se toho a nikdy jsem si nechtěla život zjednodušovat. Mám jen to, co si sama koupím za vlastní vydělané peníze, a když chci něco víc, než na co mi nestačí plat, jdu na brigádu.
Když jsem četla na internetu nebo v časopisech o ženách, co je muž bil a léta týral, říkala jsem si, jak je možné, že ty ženy dávno neutekly. Jak si mohly všechno nechat líbit? Myslela jsem si, že to není normální, že je jasné, že každá týraná žena by měla od partnera odejít a žít sama.
Chtěla jsem vždycky dělat všechno správně, ale nedařilo se mi. Někdy jsem měla pocit, že jsem jeden velký omyl, že můj život je jeden velký omyl, a dnes si to myslí i moje rodina. Nevím, jestli jsem skutečně tak špatná, špatná máma, špatná manželka i dcera, ale rodina se mnou už nějaký čas vůbec nekomunikuje, a to mě trápí. Nejhorší ve svém životě snad už mám za sebou, ale i tak propadám beznaději.
Jsem vdaná za svého muže dlouhých devatenáct let, máme tři děti, a i když jsme si prošli někdy těžkým obdobím, všechno jsme spolu ustáli. Teď ale přišlo něco, co nás rozdělilo a nevím, zda to ještě někdy může být zase jako dřív.
Vždycky jsem byla tak trošku rebel, do vztahů jsem se úplně nehrnula, závazků jsem se obávala vždycky. Dospěla jsem ale postupně do stavu, kdy mi došlo, že to tahle nemůžu a nechci dělat celý svůj život. Mám partnera už tři roky, on by se rád posunul dál a bydlel se mnou. Ale i přesto, že ho miluji, začínám někde uvnitř sebe couvat. Nevím, zda jeho nátlak ustojím.
Sérioví vrazi jsou psychicky narušení lidé, kterým ostatní neřeknou jinak než lidské zrůdy. Jejich hlavním povahovým rysem bývá nulová lítost nad lidskými osudy, ačkoliv někteří z nich mohou navenek působit jako velmi spořádaní občané.
Po dokončení školy jsem se chtěla osamostatnit a odejít z domu, protože jsem toužila po nezávislosti. Vždycky jsem si přála bydlet sama a společně s mojí kamarádkou jsme si tohle plánovaly asi od třetí třídy na základní škole. Náš sen se splnil, ale idylka netrvala věčně. Kdybych to tušila, nikdy bych do toho nešla.
Sen o vlastním bydlení se mi splnil před rokem. Byla jsem šťastná, že se konečně mohu odstěhovat od rodičů a žít si po svém. Ale nadšení z nového domova a pěkného pronajatého bytu je pryč.
Nikdy jsem neuznávala ten klasický model, kdy musí před dívkou pokleknout muž a s pugétem růží ji požádat o ruku. Na romantiku obecně moc nejsem, asi ani neumím tolik vyjadřovat pocity. I když svého přítele moc miluji, neumím to ani někdy otevřeně říct.
S mámou jsme si blízké, myslím, že jsme si vytvořily hodně hlubokou vazbu v době, kdy nás táta opustil. Mám ještě o rok mladšího bratra, který se nikdy nemohl smířit s rozvodem rodičů a byly s ním poměrně velké problémy.
Moje mladší sestra byla vždycky jiná než já. Dostávalo se jí větší pozornosti, protože máma ji měla s druhým manželem, a pro něj ona byla princezna – a já jen přítěž. Musím uznat, že jsem na ni občas žárlila, ona byla tou rozmazlovanou a já jsem musela všechno dělat za ni.
Jsem vdaná už třicet let – za tu domu jsme si toho s manželem zažili hodně, ale vždy jsme byli tím spokojeným a harmonickým párem, prostě dva lidé, kteří k sobě patří. Kamarádky se mě často ptaly, jak to děláme a zda už někdy došlo i k nevěře.
Už na gymnáziu jsem věděla, co chci dělat. Chtěla jsem se stát fyzioterapeutkou, pracovat s lidmi a pomáhat jim od bolesti. Jenže to nebylo tak snadné, na vysokou jsem se nedostala, ani napoprvé, ani napodruhé, a tak jsem to vzdala a rozhodla jsem se, že se stanu masérkou. A pak přišla hodně lákavá nabídka.
Když jsem potkala Petra, strašně se mi líbil a učaroval mi jeho úsměv, nadhled i smysl pro humor. Nikdy jsem ale necítila ty pověstné motýlky v břiše. Všem v okolí se ale líbil, dostal i mé rodiče a všichni si mysleli, že pro mě nemůže být vhodnější partner.
Katce se v posledních týdnech změnil život úplně naruby. „Dřív jsem se svým dítětem měla skvělý vztah, v posledním roce začal být však můj šestnáctiletý syn odtažitý a nechtěl si se mnou tolik povídat. Myslela jsem, že je to jen životní období. Pak ale přišel s tou nenadálou větou: Jsem gay, mami! Nevěděla jsem co odpovědět, vůbec jsem to nečekala. Nejradši bych utekla a chvíli ho neviděla! Co mám dělat, když to neschvaluju?“ ptá se.
Elenu trápí to, co mnoho dalších žen, ačkoliv o tom veřejně nemluví. „Můj manžel se mi nedávno svěřil s tím, že by chtěl ještě další vztah. Jsme manželé přes dva roky, cítím se ve vztahu šťastná. Jenže mu očividně nestačím. Chtěl by ještě jinou ženu, chodit s ní na rande a dokonce souložit. A já si mám prý taky někoho najít. Jenže já nic takového nechci, co mám dělat?“ Její muž mluví o tzv. polyamorii a v mužských fantaziích se nejedná o nic ojedinělého.
Každý z nás občas zalže – ať už se jedná o milosrdnou lež, anebo prostě jenom proto, aby vypadal dobře a udělal dojem na ostatní. Ale, jak se říká, lež má krátké nohy! O tom ví něco i lidé, co se s námi podělili o své příběhy a zažili trapas při provalení se jejich výmyslů.