Pátek , 29. 03. 2024

Taťána

Jak probíhá první schůzka se mnou? Jaké nástroje mají moji klienti k dispozici, aby na sobě mohli začít pracovat? V jakých oblastech života vám Emoční rovnice pomohou? Dočtete se, jak se Nela cítila, co jí první koučink přinesl a co ji překvapilo.
Je tu! První článek, první krůček k cestě za posunem, učením se, přeměnou zaběhlých vzorců. Z upřímné zpovědi jedné odvážné ženy se dozvíte, proč za mnou přišla, kam se chce pomocí koučinku Emočních rovnic posunout i proč si vybrala právě mě. Bude to naše společná jízda - na rok, rok a půl. A vy budete u toho a nahlédnete tak do způsobu mé práce z první řady. Vaše Marcela Hlaváčková.
Být lepší verzí sebe samých. Snažíme se o to každý den. A když se o to nesnažíme my, chtějí to po nás druzí. V současné době jsou na nás kladené obrovské nároky, během nichž jsme vystavováni nesmírnému tlaku. Co kdybychom vám ale řekli, že každá životní situace se dá zvládnout s nadhledem a lehkostí. Jen potřebujete člověka, který vás pošťouchne tím správným směrem.
Každý čínský panovník si byl vždy vědom toho, že musí na svět přivést dědice trůnu. A měl to také dobře pojištěné. Kromě oficiální manželky měl ještě císař další „podřadné“ manželky a své konkubíny.
Svou kamarádku Pavlínu znám už deset let. Seznámily jsme se na letním táboře, kam jsme obě jako děti jezdily. Od té doby jsme se staly nerozlučnou dvojicí. Chvíli jsme společně i bydlely, jenže loni v létě si Pája našla přítele a zanedlouho se přestěhovala k němu.
Měla jsem vždycky jasnou představu o tom, co budu dělat a jakým směrem se můj život bude ubírat. Jsem cílevědomá, to mám asi po své matce. Vždy jsem věděla, že chci studovat a potom se věnovat tomu, co mě baví a zajímá. Nepřipustila jsem si, že bych mohla dělat obyčejnou práci. Tak nějak jsem si myslela, že manuální práce ani není pro mě.
Byla jsem vychovávaná v tom, že člověk může mít jen to, na co si sám vydělá. Držím se toho a nikdy jsem si nechtěla život zjednodušovat. Mám jen to, co si sama koupím za vlastní vydělané peníze, a když chci něco víc, než na co mi nestačí plat, jdu na brigádu.
Když jsem četla na internetu nebo v časopisech o ženách, co je muž bil a léta týral, říkala jsem si, jak je možné, že ty ženy dávno neutekly. Jak si mohly všechno nechat líbit? Myslela jsem si, že to není normální, že je jasné, že každá týraná žena by měla od partnera odejít a žít sama.
Chtěla jsem vždycky dělat všechno správně, ale nedařilo se mi. Někdy jsem měla pocit, že jsem jeden velký omyl, že můj život je jeden velký omyl, a dnes si to myslí i moje rodina. Nevím, jestli jsem skutečně tak špatná, špatná máma, špatná manželka i dcera, ale rodina se mnou už nějaký čas vůbec nekomunikuje, a to mě trápí. Nejhorší ve svém životě snad už mám za sebou, ale i tak propadám beznaději.
Jsem vdaná za svého muže dlouhých devatenáct let, máme tři děti, a i když jsme si prošli někdy těžkým obdobím, všechno jsme spolu ustáli. Teď ale přišlo něco, co nás rozdělilo a nevím, zda to ještě někdy může být zase jako dřív.
Vždycky jsem byla tak trošku rebel, do vztahů jsem se úplně nehrnula, závazků jsem se obávala vždycky. Dospěla jsem ale postupně do stavu, kdy mi došlo, že to tahle nemůžu a nechci dělat celý svůj život. Mám partnera už tři roky, on by se rád posunul dál a bydlel se mnou. Ale i přesto, že ho miluji, začínám někde uvnitř sebe couvat. Nevím, zda jeho nátlak ustojím.
Když si moje kamarádka a pak také sestra našly partnery na seznamce, začala jsem věřit tomu, že to skutečně funguje. Do té doby jsem se toho strašně bála. Psát si s někým na internetu, nevědět, zda je to skutečně on a potom si s ním vyjít. To mi přišlo děsně riskantní. No ale, když to jim dvěma vyšlo, proč by to nemohlo vyjít taky mně?

Odebírat novinky

Přihlásit se

Jestě nemáte účet? Zaregistrujte se zde.