Nela pod vedením koučky Marcely Hlaváčkové postupuje malými krůčky pro lidstvo, ale velkými pro sebe. A v tom je ta podstata. Co se naučila na čtvrté schůzce?
Jak probíhá druhý koučink z pohledu klienta? Co uvízne v hlavě po druhém koučování a s čím konkrétně aktuálně Nele Marcela Hlaváčková pomáhá? Co ji učí? O tom bude dnešní článek.
Jak probíhá první schůzka se mnou? Jaké nástroje mají moji klienti k dispozici, aby na sobě mohli začít pracovat? V jakých oblastech života vám Emoční rovnice pomohou? Dočtete se, jak se Nela cítila, co jí první koučink přinesl a co ji překvapilo.
Je tu! První článek, první krůček k cestě za posunem, učením se, přeměnou zaběhlých vzorců. Z upřímné zpovědi jedné odvážné ženy se dozvíte, proč za mnou přišla, kam se chce pomocí koučinku Emočních rovnic posunout i proč si vybrala právě mě. Bude to naše společná jízda - na rok, rok a půl. A vy budete u toho a nahlédnete tak do způsobu mé práce z první řady. Vaše Marcela Hlaváčková.
Být lepší verzí sebe samých. Snažíme se o to každý den. A když se o to nesnažíme my, chtějí to po nás druzí. V současné době jsou na nás kladené obrovské nároky, během nichž jsme vystavováni nesmírnému tlaku. Co kdybychom vám ale řekli, že každá životní situace se dá zvládnout s nadhledem a lehkostí. Jen potřebujete člověka, který vás pošťouchne tím správným směrem.
Každý čínský panovník si byl vždy vědom toho, že musí na svět přivést dědice trůnu. A měl to také dobře pojištěné. Kromě oficiální manželky měl ještě císař další „podřadné“ manželky a své konkubíny.
Svou kamarádku Pavlínu znám už deset let. Seznámily jsme se na letním táboře, kam jsme obě jako děti jezdily. Od té doby jsme se staly nerozlučnou dvojicí. Chvíli jsme společně i bydlely, jenže loni v létě si Pája našla přítele a zanedlouho se přestěhovala k němu.
Měla jsem vždycky jasnou představu o tom, co budu dělat a jakým směrem se můj život bude ubírat. Jsem cílevědomá, to mám asi po své matce. Vždy jsem věděla, že chci studovat a potom se věnovat tomu, co mě baví a zajímá. Nepřipustila jsem si, že bych mohla dělat obyčejnou práci. Tak nějak jsem si myslela, že manuální práce ani není pro mě.
Byla jsem vychovávaná v tom, že člověk může mít jen to, na co si sám vydělá. Držím se toho a nikdy jsem si nechtěla život zjednodušovat. Mám jen to, co si sama koupím za vlastní vydělané peníze, a když chci něco víc, než na co mi nestačí plat, jdu na brigádu.