Děti mít nebudeme
Děti jsem nikdy nechtěla, hlavně je moc nemám ráda, nebojím se to přiznat, i když okolí na tohle reaguje různě. Já jsem si už zvykla a je mi jedno, kdo si co myslí. Když jsem navazovala nějaký vztah, jakmile to začalo být vážné, narovinu jsem si s partnerem promluvila o otázce dětí. Nechtěla jsem někomu slibovat, že budeme mít jednou děti, když jsem věděla, že po tom netoužím. Také jsem nechtěla, aby se kdokoliv kvůli mně vzdával svého snu mít potomka. Roky jsem tak byla sama, což jsem chápala, až jsem potkala Marka, mého posledního přítele.
Spolu jsme byli na stejné vlně, chtěli jsme cestovat, pracovat ve světě, na léto jsme odjížděli vždy jinam, žili v cizích zemích a pak se vraceli domů. Tak to fungovalo čtyři krásné roky, kdy jsme nic neřešili. Já myslela, že ani není co řešit.
Ne vždy jde vše podle plánů
Ono ale opravdu nejde vždycky všechno podle plánů. A i když jsem měla vždy samozřejmě antikoncepci, občas se stalo, že jsem na prášek zapomněla. Dávali jsme si běžně pozor, už jsme to tak měli zavedené, ale nedávno jsme se opili a bohužel jsme přestali být obezřetní. Opravdu jsme ten večer hodně pili, já si zapomněla vzít svou pilulku a ani během sexu jsme se nechránili. Ale že by mě napadlo nějak zvlášť o tom přemýšlet a bát se, to opravdu ne.
Jenže všechno si člověk nenaplánuje a já jsem se o tom záhy sama také přesvědčila. Po šesti týdnech od oné noci jsem zjistila, že se necítím dobře. Měla jsem bolesti v podbřišku, opozdila se mi menstruace a já si pořád myslela, že to je tím. Že ji teprve dostanu a bude to v pohodě, ale když ani po týdnu nepřišla změna, začala jsem se bát.
Nemoc, nebo těhotenství?
Myslela jsem si, že mohu být nemocná, že mám nějaký problém. Že bych mohla být těhotná, to mě opravdu nenapadlo. To už mě ale kamarádky varovaly, že i takto se může projevovat těhotenství, já jsem se jim smála, že mně se to stát nemohlo. Že prostě mě se tahle otázka bude celý život vyhýbat, ať už se chráním, nebo ne. Tak naivní jsem byla. Až jsem se konečně odhodlala objednat na gynekologii, kde jsem prozřela. Doktor mi okamžitě potvrdil to, co si myslely moje kamarádky. Nebyla jsem nemocná, ale těhotná.
Ještě v ordinaci mě polilo horko, málem jsem šokem zkolabovala. To, co se mi začalo hlavou honit, bych nepřála nikomu. Vím, že řada žen by za můj stav dala cokoliv, ale já to neplánovala, myslím, že bych nebyla nikdy dobrá a milující matka. Prostě tak to vnitřně cítím.
Rozhodnout jsem to chtěla sama
I přesto, že jsem o dítě nestála, jsem nad tím musela přemýšlet. Já chtěla udělat všechno správně. Nejsem úplně necitelný člověk, nejsem zrůda. Stejně jsem se ale nakonec rozhodla, že půjdu na potrat a příteli nic neřeknu. Aby se zbytečně netrápil ještě i on. Ale to mi nevyšlo. Myslela jsem to dobře a vše se obrátilo proti mně. Já žila v tom, že přítel také děti nechce, že by se tedy jen zbytečně nad něčím zamýšlel. Samotnou mě to vnitřně žralo, asi jsem ho chtěla ušetřit.
Kamarádka měla však prořízlou pusu a byla rychlejší. Všechno mu pověděla, a to vyvolalo drsnou reakci. Přítel přišel s tím, že jsem ho podrazila, že dítě nechce dát pryč a že se mi bude snažit zabránit v tom, abych na potrat šla. Nejhorší je, že se mě snaží vydírat. Chce si vzít právníka a žalovat mě, nejen kvůli zatajenému těhotenství, ale hlavně ze mě chce dostat peníze, které do našeho společného života vložil.
Jestli uspět může, netuším. Nad tím ani nepřemýšlím, čas už nemám, a pokud se nerozhodnu hned, bude pozdě. Už to není o tom, zda zničím život sobě, ale co to dítě?
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Veronika (31): Čtvrtý potrat mi vzal sílu bojovat. Osobní život je v troskách
Petra (29): O svém těhotenství jsem se dozvěděla až v pátém měsíci! A celou tu dobu jsem brala drogy
