Středa , 05. 10. 2022

Eliška

Dceru jsem vychovávala od jejích devíti let sama, možná i proto jsme měly vždy krásný vztah. Byla jsem spíše kamarádka než matka, nebylo nutné ji nějak držet zkrátka, vždy se mi zdála rozumná a vyspělá, měla zodpovědnost a byla trošku jiná než její vrstevníci. I přesto všechno jsme se ale dostaly nyní do bodu, kdy mi nemůže přijít na jméno, přitom jsem jednala jen tak, jak jsem musela. Snad to jednou pochopí.
Nepřehlédněte
Začalo to jednou ve sprše. Asi po páté jsem si kontrolovala prsa. Měla bych to samozřejmě dělat častěji, když vím, že prababička měla ve svých 82 letech diagnostikovaný nádor, ale není čas. A taky jsem kojila, takže jsem ve skupině žen, které jsou proti rakovině prstu více chráněné. Tak to aspoň píšou na internetu. Bohužel jsem si ten den nahmatala bulku v prsu. Co teď? Mám to řešit? Nebo ne?
Je tu! První článek, první krůček k cestě za posunem, učením se, přeměnou zaběhlých vzorců. Z upřímné zpovědi jedné odvážné ženy se dozvíte, proč za mnou přišla, kam se chce pomocí koučinku Emočních rovnic posunout i proč si vybrala právě mě. Bude to naše společná jízda - na rok, rok a půl. A vy budete u toho a nahlédnete tak do způsobu mé práce z první řady. Vaše Marcela Hlaváčková.

Další a ještě lepší články

Odebírat novinky

Přihlásit se

Jestě nemáte účet? Zaregistrujte se zde.