Příběhy Rodina

Jak naučit dítě samostatnosti? Přestaňte se chovat jako rodiče a dejte dětem zodpovědnost! Zkuste to a uvidíte, co se doma změní!

Dítě a samostatnost
zdroj: 123RF.com
Děti potřebují mámu i tátu, o tom není pochyb. Ale jak dlouho? Do šesti až osmi let. Snažíme se je vychovávat podle našich představ, zajetých pravidel a mustrů, které nám předávali naši rodiče, aniž bychom si uvědomovali, že tím dětem akorát děláme ze života guláš a prodlužujeme dobu, kdy si na věci stejně přijdou sami. Není lehké přestat být takovým rodičem. Ale jde to. Nevěříte? My vám to dokážeme.

Všechno, co jako rodiče, děláme samozřejmě s láskou a nejlepším vědomím. Sami se totiž domníváme, že je dobré, aby se naše děti poučily z našich chyb, které jsme ve svém životě udělali. Snažíme se je chránit a ulehčit jim život. Ve skutečnosti se právě tímhle chováním dopouštíme mnoha zásadních chyb.

Dítě se učí tím, co vidí, ne z vašich příkazů

Neberme v potaz děti do šesti let, ale děti starší. Ty už jsou totiž na život připravené, což potvrzují i mnozí psychologové a odborníci. Nepřipravené z nich děláme jen my, svou přehnanou péčí, naším strachem i našimi zarytými a podvědomými bloky a pravidly, které jsme se sami jako děti “špatně” naučili. Je třeba si otevřeně říci, že děti se neučí tím, co jim říkáme, ale tím, co jim ukazujeme. Například, dítě nikdy nemůže pochopit, jak mají správně fungovat mezilidské vztahy, když u vás doma není klid a vztahy s partnerem nefungují. A můžete mu tisíckrát vysvětlovat, jak by to podle vás (nebo obecně) být mělo.

Dokud se samo nespálí…

Začněme ale mnohem jednoduššími věcmi. Dobře víte, že dítě nezjistí, že něco pálí, dokud se samo nespálí. Můžete jej chránit, dávat zákazy i příkazy, přesto si bude dělat, co chce, a naopak v něm v tu chvíli vzbudíte pozornost. Pozornost, kterou začne problému věnovat. Kdyby přirozeně přišlo k dané zkušenosti, naučilo by se ji také správně vyhodnotit a poučit se. A vůbec při tom nevadí, že se spálí. Možná si řeknete, že se nic neděje, když budete dítě opravovat a vést svým směrem. Ale děje. Každý člověk má totiž svou vlastní originální cestu životem. Vaše zkušenost se zkušeností dítěte může být diametrálně odlišná. Pokud dítěti udělujete neustále rady typu: tohle nesmíš, tohle neděláš dobře, tohle je jinak, než si myslíš, vzbuzujete v něm od malička nesebelásku k sobě sama. Dítě si podvědomně začne říkat, že něco nedělá dobře, a tak není dobrý člověk. A čím častěji tohle slyší, tím větší problém následně v životě má, a to na všech úrovních. Budování přirozeného sebevědomí dítěte je jedním ze základů pro jeho spokojený život.

Je to naše chyba, že děti jsou nesamostatné

Ano! Je to tak. Když někomu neustále dáváte věci pod nos, zvykne si na to. Děláme to všichni. A přestane si vážit těch věcí, přestane jim přikládat důležitost i pozornost a jen je přijímá. A my se pak divíme, že se naše děti ještě ve dvaceti letech neumí o sebe postarat. Nedali jsme jim příležitost se to naučit, i když jsme to s nimi samozřejmě mysleli dobře. Jsou to přece naše děti!

Jak naučit dítě samostatnosti

Jestli jste došli až sem a souhlasili se mnou, pak jste připraveni na změnu. Není to snadné a chce to především vůli z vaší strany. Přestaňte být rodiči a staňte se dítěti partery a oporou se vším všudy. Velmi ulehčíte život oběma stranám. Nebraňte dítěti v tom, co chce dělat. Ale zároveň přihlížejte na celou situaci, abyste mohli zasáhnout v případě, že bude nejhůř. Neznamená to nechat dítě doslova ladem. Jen jakoby z povzdálí sledovat, co chce a jakým směrem se ubírá jeho pozornost. Tohle všechno jsou samozřejmě obecné rady. Přejděme tedy k příkladům z praxe.

Dospělákem ve 14 letech

Mám 14tiletého syna. Jako jedináček měl pozornosti až dost. Obzvláště ve chvílích, kdy jsme se s manželem rozvedli. Tehdy mu bylo 6 let. Jako matka samoživitelka jsem se dopouštěla stejných chyb jako většina maminek, které mají podobný příběh. A jednoho dne mi došlo, že takhle to zkrátka dál nejde. Vždycky jsem se snažila mu například ukazovat, jaké jsou mužské práce a vysvětlovat mu, že tohle normálně ženy nedělají (čištění odpadů, výměna kohoutku, oprava pračky….). Ale jak jsem v úvodu upozornila, dítě se učí z toho, co vidí. A když vidí mámu, jak opravuje pračku, těžko si to spojí s tím, že by to měl dělat táta, když jsme tátu doma neměli. Takže ani tento můj způsob nebyl ideální. Nebudu vysvětlovat, co mě přimělo k tomu, abych změnila své myšlení a celý režim naší domácnosti. Ale stalo se to. A i když na mě mí blízcí zprvu nechápavě koukali a snažili se mě odradit, stála jsem si pevně za svým.

Rovnoprávnost v domácnosti

Upozorňuji, že moje dítě ve 13 letech nechtělo dělat doma téměř nic. Moje chyba samozřejmě. Snažila jsem se být milá, hodná, nejlepší máma, když měl chudák jen mě. Výjimkou bylo občasné uklizení vlastního pokoje nebo drobné úkony, které jsem mu nařídila, když už jsem nebyla schopna všechnu práci udělat sama. Dítě se pod hormonální bouří v pubertě vzbouřilo a dožadovalo se rovnoprávnosti. Vzpomněla jsem si samozřejmě na svojí pubertu a pochopila mámu, jak se cítila. Moje ego se bouřilo a nechtělo se mi!  Já jsem přece máma, já určuji pravidla. Tak je to přece správně! Vidím to všude kolem sebe. Ale opravdu je to tak? Jaká pravidla? Ta moje? Přemýšlela jsem o tom, a nakonec přistoupila na jeho požadavky. A začaly se dít věci.

Nejsem máma a ty syn. Jsme parťáci!

Jednoho dne jsem řekla: “Odteď se tedy nebudu k tobě chovat jako k dítěti, ale jsme parťáci. Tady doma.” Znamenalo to to, že se o svých věcech i činnostech rozhodujeme sami za sebe a samozřejmě musíme respektovat i přání, nálady a rozhodnutí toho druhého, neboť žijeme v jedné domácnosti. Za svá rozhodnutí nesl odpovědnost tedy sám. Sám se například rozhodoval, kdy půjde spát. Ano, nastalo pár večerů, kdy vydržel až do dvou, do tří do rána vzhůru, ale pak byl ve škole tak unavený, že sám pochopil, že tudy cesta nevede. To, že jsem mu to celé roky opakovala, nemělo vůbec žádný efekt. Až tato zkušenost. Asi po týdnu sám začal chodit spát v jedenáct hodin, což sám vyhodnotil, že je pro jeho tělo optimální. Žasla jsem, že si to dokázal takhle sám vyhodnotit. A začal se i sám budit, hlídat si svoje aktivity, vstávat, připravovat se do školy a spoustu dalších věcí. Pokud udělá špatné rozhodnutí, brzy na to přijde. Nic se neděje – může ho přece klidně ihned změnit.

Nevařím! Dnes se mi nechce!

Dostat plnou důvěru a svůj prostor pro odpovědnost a názor, znamená také přinést jisté oběti. Z obou stran. I já jsem se někdy musela pěkně držet, abych nepolevila nebo se nenechala strhnout vlnou emocí. A tak jsem přestala vařit a dělat pravidelné svačiny. Odůvodnila jsem to tím, že pokud je natolik zodpovědný, že si může rozhodovat o svém životě, musí přijmout i fakt, že i já mám stejná práva jako on. Tedy nevařím, když se mi nechce, nebo jsem unavená nebo dělám jinou práci.

Zprvu se mu nechtělo, ale opět stačilo pár dní o hladu ve škole, kdy se snažil mou výzvu sabotovat (tady to chtělo vydržet z mé strany a nepolevit), a svačiny si začal dělat sám.  Zanedlouho si dokonce pochvaloval, že je fajn, že si může dát to, na co má chuť a ne to, co mu připravím. S vařením jsem musela trochu vypomoci. Začala jsem kupovat nejprve předpřipravená jídla (naložené maso, pizzu, jídlo na pánev apod.) Když jsem nevařila, udělal si buď studený pokrm nebo něco takhle snadného. Asi po měsíci nastala chvíle, kdy chtěl začít zkoušet vařit něco dalšího a ptal se na recepty. Dnes, ve 14ti letech, se ve vaření naprosto běžně střídáme, rád mi připraví něco dobrého a já jeho snahu vždy samozřejmě ocením. Je také nesmírně vděčný, když uvařím, a sní prakticky cokoli. Uvědomil si, kolik to dá úsilí a práce.

Sám si vyžehlím

Tady jsem se nemusela nějak snažit o změnu. Já už totiž několik let nežehlím. Když se věci dobře pověsí, nebývá to potřeba. Můj kluk se ale začal náhle oblékat elegantně. Napadlo ho to samo při sledování seriálu s detektivem Holmesem. Já to vítala. Oblek, kravaty, košile, no proč ne, když se mu to líbí. Ale potíž je se žehlením. Nemusela jsem se ani nabízet. Jednoho dne jsem přišla domů a bylo vyžehleno. Dokonce i moje prádlo. Koukala jsem s otevřenou pusou. “Kde ses naučil žehlit?” ptala jsem se. A on, že i když roky nežehlím, že mě u toho viděl a že to umí. Podotýkám, že to viděl naposledy, když mu bylo asi 8 let. No, nebylo to sice dokonalé, museli jsme si ukázat i pár postupů se žehličkou, ale na první pokus to bylo skvělé! Chtěl zkrátka vypadat dobře, tak šel a postaral se.

Z drobností, které jsme postupně měnili, se začali stávat velké věci. A moje okolí, které si na začátku ťukalo prstem na čelo, že jsem se zbláznila nebo že jsem drsná matka, ke mně začalo s obdivem chodit pro rady. O to ale vůbec nejde. Jde přece o naše děti! Nebo ne?

Krůček po krůčku

Nejde o to, otočit rodinu hned vzhůru nohama a udělat z dítěte otroka. Ale naučit ho vážit si práce druhých, aby své partnerce mohl pomoci a nerozlišoval striktně práci na mužskou a ženskou, obzvlášť v době, kdy se tyhle role v mnohých rodinách totálně otočily. V partnerství jsou přece dva a když jeden zrovna dělá, druhý se může postarat o to, co je třeba. Oba si pak vzájemně práce toho druhého váží. A já už se nebojím, že by se můj syn v životě ztratil, i když tady nebudu.

Můžete změnit nejdřív jen maličkosti, a postupně přidávat další věci až dojde i na ty velké, jako je třeba volba povolání. Ano! I tady má moje dítě naprosto svobodnou volbu. Nehodlám ho tlačit nikam, i když bych si samozřejmě spoustu věcí přála. Ale má přání jsou má.  Hovoříme spolu o všech variantách. Ale rozhodnutí je na něm. Nebudete věřit, když necháte dítě mluvit a jen posloucháte, jak v mnohých věcech je dál než vy a má naprosto jasno. Není vůbec důležité, jakou školu si vybere, život ho stejně může zanést kamkoli. Je důležité dát mu možnost volby. A jestli se spálí, pochopí to a vydá se novou cestou, jeho vlastní. Ne proto, že to chcete vy, ale proto, že to chce sám. A to je, jak jistě víte, ta nejlepší škola života.

Co vy na to? Jak to máte doma? S čím se perete nejvíce?

data-matched-content-rows-num="3,3" data-matched-content-columns-num="1,2" data-matched-content-ui-type="image_stacked,image_stacked">

komentáře

Klikněte pro napsání komentáře

  • Skvělé, dobře napsaný článek. Držím Vám palce, ať vám se synem vaše partnerství dlouho vydrží a máte radost ze života.

  • Dobrý den, není mi trochu jasné, jak to funguje v praxi:
    Tedy nevařím, když se mi nechce, nebo jsem unavená nebo dělám jinou práci.
    Jak se syn dozví, že má nakoupit večeři a na zítra svačinu, protože dnes nebudete vařit?

    • Díky za dotaz. Jak jsem psala, nákupy zařizuji já. Než na nákup dojdu, pobavím se se synem, co by chtěl, podle toho nakoupím. On zase na oplátku vyskládá nákup, čímž zjistí, co je všechno doma k dispozici.:) Doma jsou stále potraviny, ze kterých je případně schopen sám něco uvařit a udělat si případně svačiu.:)

  • Prepacte mi, ale mam niekolko poznamok, ktore mne ako otcovi – rodicovi, neda nespomenut.

    Zakladnymi problemami vo vasom pribehu je absencia otca a takisto, ze sa jedna o jedinacika!

    Nemajte mi to za zle, damy, ale zdvihnute obocie otca, prisny pohlad a intonacia v hlase, urobi 100 krat viac ako vase naliehanie, presvedcanie, krik, vyhrazanie a pod. Poznam to velmi dobre a funguje to skvele.

    Pisete o jedinacikovi (co je sam o sebe uz problem), si taketo experimentovanie mozete dovolit.
    Ale pri 2 – 3 detoch by Vas takato vychovna anarchia s ponocovanim do 2.00- 3.00 rana velmi rychlo presla.

    Nemyslim si, ze 14-rocny chlapec potrebuje vediet zehlit, prat ci varit.
    Ano, nachystat si desiatu, urobit caj, pripadne prazenicu, ci Hemendex, preco nie?

    No opytam sa teda inak.
    Vie vas syn opravit bicykel, zalepit defekt, vymenit koleso, doladit prehadzovanie?
    Moj syn ma 10 a to vsetko vie.
    V ramci svojich schopnosti dokaze pracovat s drevom, keramikou, fotit, hrat na hudobny nastroj …
    Dokonca som ho naucil rezat, vrtat, vymenit pneumatiku na aute, skontrolovat, doliat olej do auta a este dalsich 1000 veci.

    A preco to cele vam vlastne pisem?
    Nas postpubertalny sused (inac mily chlapec) vyrastal presne tak, ako ten Vas.
    Rozvedena matka samozivitelka, on jedinacik.
    Od 2% mensiny sa neda rozoznat, pestuje kvety, spotrebuje liter vonavky na den, vzdy super upraveny a obleceny.
    V starsom obleceni (a v monterkach uz vobec) ci spinaveho od prace som ho nevidel nikdy.
    Pracu meni kazdy druhy mesiac, kedze stale ma s niecim problem.
    Naposledy mal busenie srdca, kedze v praci bolo “velmi horuco” na neho.

    Vazena pani autorka toho clanku, dalsie riadky su myslene vseobecne.

    “Drahe damy, chcete nam muzom dokazovat, ake ste samostatne, ake ste happy bez muzov, ako nas nepotrebujete a potom to dopadne presne takto.”

    P.S: Kedze sam som v stadiu rozvodu, viem o com pisem.

    • Jan dakujem za krásny príspevok.
      Skutočne ste trafil do čierneho a váš rozvod mna velmi mrzí./sama som ním prešla a bol to velmi tažký životný boj hlavne mi bolo lúto detí, pretože otecko radšej vysedával v krčme ako by sa im mal venovat:-(/
      Ja súhlasím s vami v tom ,že dieta a zvlášt syn má mat mužský vzor.
      Bohužial ani dievčatá ich nemajú.
      Poznám rodinu niečo ako ten váš navoňaný sused ale zase v inej kaste.
      Tri dcéry vychované tak, ako píše autorka.VARIT SA MI NECHCE….a tak ich matka nikdy nevarila, neprala neupratovala.
      Majú aj krásne vedecké vysvetlenie že sú Sovy…čiže ráno vstávat nemienia…sú bez energie..
      Chyba lávky je v tom ,že ich rodina je prakticky profesionálny chaos.
      Nie len že strácajú veci, neplatia na čas, chodia všade neskoro, nič nie je ani uložené už vobec NIKTO nevynáša odpadky…ale začína to prerastat v tak zhubné maniere….že chodia tri dcéry/ vek 35r, 33r, 27 r/ mastné vlasy, otrhané topánky, večne bez penazí a práce…Lebo milé dámy sa držia hesla MNE SA NECHCE…
      Ešte raz Ján dakujem, že nie len ja s pripadám pri týchto BIO-ženách divne.
      Aby neprišlo k špekuláciam ..ich matka je Zubárka…má ordináciu..od 40 rokov aj s jej Alternatívnym manželom berú Invalidný dochodok..lebo sa im NECHCELO:-(NIKAM RÁNO VSTÁVAT…
      Ordinuje sa od 10.00 dotial Sovy spia:-( ! matka detí to vysvetluje tak ,že aspon jeden príjem mat musia kedže 4 členovia v rodine, nemajú nijaké vhodné zamestnanie 🙁
      Nijaký poriadok, nijaký systém…a podla mojích odhadov len čakajú KTO ICH BUDE ŽIVIT? Dúfajú že štát.

    • Pro život je rozhodně praktičtější vědět jak vařit než umět vyměnit duši u kola, to se naučí každej moula. Nehledě na to, ze jíst potřebujete častěji než opravovat kolo. Apropo, můj muž i moje maličkost zvladame obojí, v našem případě jde o motorky. A světě div se umíme i vařit, přát, zehlit i uklízet oba a to jsme vyrostli i s otci. Dnes si může na mužskou a ženskou praci hrát jen neknuba co nechápe, že to uz dneska prostě nikomu nestačí. Myslet si, ze se každodenní praci se vyrovná výměna ci oprava neceho jednou za tyden, za mesic je prostě blbost. A takovy clovek má razantně nakročeno k rozvodu.

    • Milý Jane,
      myslím, že dámy nechtějí nic dokazovat sobě ani chlapům, jen se prostě snaží vychovat děti samy, když chlap z nějakého důvodu v rodině není a tudíž to chlapské autoritativní zvednutí obočí chybí. Co jste naučil svého syna, je pro něj jen dobře, ale vězte, že spousta chlapů tohle své syny nenaučí, i když v rodině jsou, protože na to prostě nejsou sami šikovní, ale zas dovedou vydělat peníze na to, aby si mohli dát kolo a auto do servisu.
      Anarchie není na škodu a u nás funguje celkem dobře, syn umí i žehlit i trochu vařit, dcera vezme do ruky kladívko, než aby čekali, když nejsme po ruce, můj manžel raději uvaří guláš nebo ugriluje, než by se nervil s montáží nábytku z Ikey, já si ten nábytek složím s dětmi a je klid. Děti od cca 13 let ponocují u pc a spaní prostě doženou přes víkend, přesto jsou zdravé a ve škole bez problémů.
      Ženy nejsou happy bez mužů, ale když se chlap odstěhuje, odjede pracovně na delší dobu nebo umře, co má ženská dělat…?

      • Som rad, ze sa tu rozprudila takato mensia debata.

        Pre chlapca (konkretne mojho syna), ktory ma 10 rokov, je vymena duse na bicykli zasadna vec.
        Je to jeden z krokov, kedy sa z chlapceka stava chlapec a neskor chlap.
        Ukazat a dokazat otcovi, strykovi, dedkovi, ze vie urobit nieco chlapske a sam.
        A to je MIMORIADNE dolezite v tejto faze zivota!

        Ak ma normalny chlapec 10, 12, 14 ci 15 rokov …. vobec nema riesit varenie, pranie, zehlenie.
        Preco? Lebo ma na to preboha cas a bude to riesit po zvysok zivota !!!
        Ano, pomalicky ho zapratavat do povinnosti, to je samozrejme, ale zeby na tom mala stat domacnost???

        Jeho problemami maju byt rozbite kolena po futbale, roztrhane nohavice po lezeni po strome, dochadzajuce lepidlo pre lepenie modelu lode, pusa od spoluziacky alebo rozpadajuce sa sluchadla pre pocuvanie hudby.

        A teraz mi prosim odpustit, ale radsej by som bol, keby syn dosiel s monoklom, ako keby mi v 8 rokoch vyzehlil pradlo (ako pise autorka). A to myslim smrtelne vazne.
        Uz som len cakal, ze autorka sa pochvali, aku skvelu znacku zenskych tamponov jej nedavno poradil.

        A teraz budem reagovat na niektore Vase pripomienky, ak dovolite.
        Prepacte mi, ale niektori z Vas ste ma nepochopili, preto zopakujem.
        Naucit Vase dieta nieco nove – uzitocne je samozrejme, napr. my so synom varime spolu cinu, obaju ju mame radi.
        Ale nechcem od neho, aby v jeho veku vobec riesil stravovanie v rodine.
        Spolocne varenie je nasa mensia slavnost, ale nie povinnost.

        Dalej ste pisali :

        “Pro život je rozhodně praktičtější vědět jak vařit než umět vyměnit duši u kola, to se naučí každej moula. Nehledě na to, ze jíst potřebujete častěji než opravovat kolo.”
        Vobec sa nejedna len o vymenu duse. Ale o vsetko, co suvisi so zivotom, roznymi situaciami, problemami, ked treba spojit zrucnost a vynaliezavost.
        A skutocne “se to naučí každej moula”???
        Len recnicka otazka: Kolko deti vo vasom okoli vie vymenit dusu?
        Ziadnu statistiku nemam, ale som si isty, ze je ich podstatne menej, ako tomu bolo pred 20 – 30 – 40 rokmi.
        A bicykel (na rozdiel od minulosti) uz ma (takmer) kazde dieta.

        “Dnes si může na mužskou a ženskou praci hrát jen neknuba co nechápe, že to uz dneska prostě nikomu nestačí.”
        Na to len jedna veta: Taketo “nedelenie” prace vzdy automaticky skonci, ked treba vyniest nabytok na 5. poschodie, ked zasuvka zacne iskrit, ked sa najde v spajze vyhryzana diera na sacku od cukru, ked sa v tej najvacsej fujavici pokazi na Certovici auto, ked na prechadzke stretnete nieco stvornohe bez dozoru a pod …

        Ale este raz zopakujem, mile damy, ja nemam problem varit, dokonca milujem varenie, ale ani 10 rocny a ani 14 rocny normalne a zdravo vyvijajuci sa chlapec to nema co riesit.

        “… i když v rodině jsou, protože na to prostě nejsou sami šikovní, ale zas dovedou vydělat peníze na to, aby si mohli dát kolo a auto do servisu.”
        Hmmm … tak potom preco sa ucit varit? Ved hotove jedlo si uz kupite na kazdom rohu? A preco sa ucit zehlit, prat, pratat ked za paru Eura k Vam pridu az domov a vsetko urobia za Vas?
        A preco vymena kolesa?
        Lebo ked dostanete defekt v tom najhorsom case, v noci, kdesi uplne v prdely, kde nie je ani mobilny signal, tak sa zasmejete a za 5 minut idete dalej. Tak preto!

        “Děti od cca 13 let ponocují u pc a spaní prostě doženou přes víkend”.
        A to snad nie … to nemozete mysliet vazne … radsej sa k tomu sa nebudem vyjadrovat.

        “Anarchie není na škodu a u nás funguje celkem dobře … ”
        Opat mi prepacte, ale existuje nieco, co sa vola hierarchia. Som rodic, mam zodpovednost a riadim.
        Ked je vecierka o 22.00, tak o 22.00 sa riesi spanie.
        Existuje nieco ako “zobaci poriadok” a ak to deti nepoznaju a su zvyknute na takuto anarchiu, potom “potěš Pán Bůh”.
        To bude pre nich prekvapko, ked nastupia do zamestnania a zistia, ze ten najvacsi blb im bude robit sefa.

        No kusok som sa rozpisal …

        Jan

        • Jsem holka, je mi patnáct a vyrůstala jsem na baráku + víkendy na chatě ze třicátých let. Jak článek začínal, měla jsem pocit, že každá spolupuberťačka (s mozkem nezdevastovaným hormony) by z takovýho kluka zajásala. Postupem čtení mě to přešlo. Jasně, ne že by nebyl fajn chlap, kterej (když je ženská z nějakého důvodu* “mimo provoz”) uvaří, nakoupí a třeba i zapne tu pračku, ale odsaď pocaď. Aby taky uměl tu pračku opravit, strom poraženej vychřicí rozřezat a polena naštípat, komín postavit když spadne. Protože ze syna paní autorky mám dojem, že by vařil, žehlil, pral**, ale ten komín bych stavěla, stromy kácela a auto spravovala já. K čemuž jen tolik, že přes veškerou tátovu snahu neumím zatlouct hřebík rovně, zato (díky, mami) svíčkovou nebo vepřový koleno na černým pivu zvládám na pohodu.
          Pravila životem nepolíbená puberťačka z úplný rodiny.
          Dominika

          *A tady myslím nemoc/operaci/rizikové těhotenství/… NIKOLI lenost/dneskaseminechcení/…
          **A pravděpodobně i kojil, ehm. (Bez urážky, ale jak tak čtu ten článek…)