Až jsem potkala na koupališti jednoho kluka, který mě měl rád. Začala jsem se kvůli němu měnit – a málem mě to stálo život.
Osudová návštěva koupaliště
Neměla jsem moc kamarádek, byla jsem hodně uzavřená a ani doma mi nepomáhali rodiče, kteří si mě neustále dobírali. Jíst jsem tolik nechtěla, ale v jídle jsem hledala útěchu, prostě to jinak nešlo a já jsem se pořád přejídala. Tloustla jsem, z nezdravého jídla jsem měla špatnou pleť, ale nikdo mi nepomohl, abych šla do sebe a něco s tím udělala. I když jsem se často cítila dost sama, měla jsem alespoň dvě kamarádky, které jsem znala už od školky. Ty mě braly, nic mi nevyčítaly a bavily se se mnou pořád stejně.
V létě, kdy jsme odmaturovaly, mě kamarádky vzaly na koupaliště. Krčila jsem se na dece, kolem sebe jsem měla omotaný ručník, nechtěla jsem se nikdy moc ukazovat a bála jsem se posměšků. Už jsem zkrátka taková byla. To holky se koupaly, bavily s ostatními a já jsem je většinu času jen pozorovala. Četla jsem si knihu, když mě oslovil veselý a celkem i pohledný kluk v našem věku. Hned si se mnou začal povídat, ptal se, proč nejdu do vody a nebavím se s ostatními.
Vymluvila jsem se na to, že mi není dobře, ale že jsem nechtěla zůstat doma a taky jsem mu vyprávěla o tom, jak záživnou knížku čtu. Přisedl si ke mně, povídali jsme si celkem dlouho a pak, když k nám už šly moje kamarádky, mě pozval na rande. Štěstím jsem v tom okamžiku byla bez sebe, nechtěla jsem tomu ani věřit, že mě někam pozval a samozřejmě jsem nabídku přijala.
Bylo to jako z románu
Hned jsem se pochlubila kamarádkám a ty mi slíbily, že mě na rande jaksepatří připraví. Pomohly mi sehnat šaty, jedna mě nalíčila, druhá učesala a za tři dny jsem šla na své vůbec první rande v životě. Dopadlo to skvěle, rozuměli jsme si, a tak mě pozval i na druhou schůzku. Sice jsem trošku propadala panice, nevěřila jsem si, a když mi kamarádka začala povídat o tom, že bych se měla připravit i na nějaké intimnosti, byla jsem děsně nervózní. Nedokázala jsem si představit, že bych se před ním měla svléknout.
Ale i to jsem právě díky svému princi překonala, pořád mi říkal, jak jsem krásná a jiná, že jsem zajímavá a chytrá a mně se to krásně poslouchalo. Vždycky jsem hodně četla a tohle pro mě byla moje osudová láska jako z románu. Měsíce plynuly, já jsem šla na vysokou školu, on už pracoval, ale pořád jsme byli spolu. Po půl roce mi nabídl i společné bydlení, což mě překvapilo, ale neodmítla jsem. Našla jsem si brigádu, měla i nové přátele a vlastně jsem byla najednou úplně někým jiným.
Nechceš začít se mnou cvičit?
Nic ale nebylo růžové moc dlouho. Zpočátku to začalo dost nevinně, zeptal se mě třeba, jestli bych s ním nezačala cvičit, snažil se mi měnit stravu, radil mi, jak bych se měla oblékat. Já mu ve všem chtěla udělat radost a dělala jsem, co chtěl. Ale nevyhovovalo mi to, nakonec jsem tajně jedla, když nebyl doma a cvičení mi taky moc nešlo. Pak došlo na ostrou výměnu názorů, poprvé mi řekl do očí, že jsem tlustá, že jsem zase přibrala od doby, co jsme spolu a pak řekl něco, co jsem nemohla vymazat z hlavy. Že se za mě stydí.
Pro něj cokoliv
Ranilo mě to, ale nemohla jsem ho ztratit. Šla jsem tedy do sebe a hnána neustále tou samou myšlenkou a jeho slovy, že se za mě stydí, jsem přestala jíst. Cvičení mi činilo problémy, takže jsem se omezovala v jídle, ani tak jsem ale moc nehubla. Začala jsem polykat pilulky na hubnutí, pila jsem zázračné koktejly, denně jsem nesnědla víc, než jeden bílý jogurt a kousek ovoce. Nakonec jsem už jen polykala prášky a pila vodu, nemohla jsem pozřít nic. Sama jsem si to nepřipouštěla, hubla jsem, začala se doslova měnit před očima, ale bylo mi čím dál více špatně, až jsem jednoho dne omdlela a přítel mi musel zavolat sanitku.
Trvalo to rok, zhubla jsem více než třicet kilo a hubla jsem dál, příteli se to líbilo, a to bylo pro mě to hlavní. Po propuštění z nemocnice jsem v tom pokračovala, pro něj bych udělala cokoliv. Během dalších dvou měsíců jsem ale v nemocnici skončila znovu – a pak zase.
Jste nemocná
Teď už to mám všechno hodně zamlžené, musela jsem přerušit i školu, nic jsem nezvládala, neměla jsem energii, nemohla jsem udržet pozornost, byla jsem roztěkaná a náladová. Vlastně jsem se pak už jen bavila s přítelem, který se mi ale začal po tom všem vzdalovat. Vadilo mu, že nemáme sex, protože jsem na to neměla chuť a ani sílu, byla jsem mimo. Ale dělala jsem to, aby byl se mnou spokojený a nemusel se za mě stydět. Tak hloupá jsem byla.
Veškeré úsilí bylo k ničemu, protože se se mnou nakonec stejně rozešel, chtěl holku, co mu dá, co chce, a tedy i sex. Našel si jinou a vyhodil mě z bytu. Byla jsem na dně, a tak jsem se rozhodla spolykat prášky a ukončit to všechno. Ani nevím, jestli jsem se chtěla zabít, asi ne. Chtěla jsem na sebe upozornit, ale jemu to už bylo jedno. Viděl, jak se ničím, byl se mnou v nemocnici, když mi doktoři řekli, že jsem nemocná, že mám anorexii, ale on mě i přesto opustil.
Nakonec to dopadlo ale dobře, nastoupila jsem do léčebny, tam mi hodně pomohli. Úplně jsem ho vytěsnila z hlavy a začala zase žít i jíst. Opět jsem nastoupila do školy a myslím, že jsem silnější než kdy dřív. Kvůli muži se ale už nikdy měnit určitě nebudu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Jak široká je hranice zdraví a nemoci? Anorexie z jiného úhlu
