Až když moje teta zemřela, má biologická matka se objevila na pohřbu a konečně jsme se setkaly. Měla jsem radost, tu ale po pár měsících vystřídalo obrovské zklamání. Kdybych to věděla, jistě bych se zachovala úplně jinak.
Jsem sestra tvé matky
Dětství jsem prožila na vesnici, měla jsem milující rodinu a vyrůstala jsem jako jedináček. Nikdy mě nenapadlo, že by moje máma nebyla mou mámou, proč taky. Jako rodina jsme fungovali skvěle, vídali jsme se i se širším příbuzenstvem, každé narozeniny či svátky jsme slavili ve velké skupině lidí a rodinných příslušníků. Až ve chvíli, kdy jsem se chystala na střední školu, si mě zavolala k sobě babička a maminka, tedy vlastně má teta, a obě mi se slzami v očích přiznaly pravdu.
Prý proto, abych mohla do života vykročit s tím, že vím, kdo jsem, a možná už taky nechtěly lhát. Prostě tu tíhu neunesly. Tak ji přenesly na mě. Byl to obrovský šok, najednou jsem se dozvěděla, že mě odmalička vychovávala sestra mé pravé matky. Teta mě přijala jako vlastní a dala mi všechno. Samozřejmě, že jsem se začala ptát proč.
Příběh, který jsem oplakala i pochopila
Ve svých patnácti letech jsem byla již celkem vyspělá, ale některé věci jsem musela zpracovávat postupně. Do té doby jsem byla bezstarostná, nic mě netrápilo, měla jsem rodinu, kamarády, koníčky, dobře jsem se učila, měla jsem své sny. A to, že neznám svou biologickou matku, mě zasáhlo. Dodnes jsem ale vděčná, že jsem se pravdu dozvěděla. Poslechla jsem si příběh o tom, jak to bylo.
Matka mě porodila v patnácti letech, bylo jí tedy přesně tolik jako mně, když jsem se o všem dozvěděla. Protože se ale o mě nedokázala postarat, její o pět let starší sestra si mě vzala k sobě a přijala mě za svou. Matka pak tiše dostudovala a ihned po škole odjela ze země. Od té doby mě neviděla, já si na ni ani nemohla pamatovat. Snažila jsem se to pochopit. I když jsem plakala a bylo mi to líto, vžila jsem se do té situace a došlo mi, že bych svou pravou matku chtěla moc poznat. To však nebylo tak jednoduché.
Hledání bylo neúspěšné, teta to tak zařídila
Samozřejmě jsem se čím dál častěji ptala na nejrůznější detaily, chtěla jsem vidět fotky své matky, chtěla jsem vědět, kde žije a jak se jí vede. Teta slíbila, že mi pomůže, ale vždycky to dopadlo stejně. Hledání nebylo úspěšné, pomalu jsem se smiřovala s tím, že matku nikdy nepoznám. To mě mrzelo, vždyť měla důvod to takto udělat. Nic jsem jí nevyčítala, byla opravdu hodně mladá a nikam do dětského domova mě neodložila, vychovávala mě přece vlastní rodina.
Hodně jsem se na hledání upnula, teta však z toho moc velkou radost neměla, což jsem jí občas i vyčítala. Pak teta vážně onemocněla a já jsem se soustředila spíše na to, abych dostudovala, abych jí dělala radost a mohla jí pomáhat.
S tetou to šlo z kopce, léčba nezabírala a poslední roky jejího života se hodně trápila. Já si kvůli ní udělala ošetřovatelský kurz a rozhodla jsem se i v pracovním životě pomáhat vážně nemocným. Až když to s tetou vypadlo opravdu špatně, přiznala, že nechtěla, abych matku poznala, protože se bála, že budu zklamaná. Já si maminku vysnila jako mladou ženu, která odjela do zahraničí začít nový život, jako ženu, která toho všeho teď lituje. Jen teta věděla, že realita je jiná.
Velké shledání při smutečním obřadu
Teta pár týdnů na to zemřela. Byla jsem zdrcená, i když se to bohužel dalo předvídat. Co se ale předvídat rozhodně nedalo, bylo to, že uprostřed obřadu do smuteční síně přišla pro mě zcela neznámá osoba s kyticí rudých růží, která plakala a dívala se na mě. Až po obřadu jsem zjistila, že to byla má biologická matka.
Přišla na pohřeb rozloučit se s mou tetou a ženou, která mě vychovala, zatímco ona na to neměla. Bylo to velmi emotivní a já měla obrovskou radost. Na babičce a jiných členech rodiny jsem ale viděla, že z tohoto shledání takovou radost rozhodně nemají. Brzy jsem pochopila proč.
Matku jsem nikdy hledat neměla
Na můj popud teta začala v mých patnácti pátrat po tom, co se s mou matkou stalo. Podařilo se ji zkontaktovat, ale o tom mi teta nikdy neřekla. Matka totiž žila v Německu ne zrovna spořádaným životem. Byla na ulici, živila se léta tělem, brala drogy a pila alkohol. Teta moc dobře věděla, proč mi zatajila, kde má biologická matka je. Kontakt však ani poté neztratily, a tak se nakonec i o jejím úmrtí moje matka dozvěděla. Nepřijela však proto, aby uctila její památku a seznámila se s dcerou. Využila situace po svém.
První týdny jsem byla šťastná, svou matku jsem ubytovala u sebe, hodiny jsme si do noci povídaly, já byla skutečně nadšená a nic jiného jsem nevnímala. Povyprávěla mi docela dojemný příběh, chodily jsme nakupovat, na výstavy, do restaurací, ani mi nepřišlo zvláštní, že většinu věcí platím já, proč bych se tím měla zaobírat. Pak mě ale babička přišla důrazně varovat. Přišla hádka, no, a nakonec i mé velké prozření.
Matku jsem u sebe nechala téměř tři měsíce, po ty tři měsíce jsem ale byla skutečně šťastná. Smutek v srdci po ztrátě milované tety, která mi dala všechno, jsem si vynahrazovala tím, že u mě byla moje skutečná matka. Ta se však jednoho dne sbalila a už jsem ji neviděla. Nezapomněla si s sebou přibalit i několik cenností, které našla v mém bytě a nemalou hotovost z pozůstalosti po tetě.
Až pak mi došlo, že jsem ji nikdy hledat neměla, že teta i babička měly pravdu a že moje matka vlastně nikdy netoužila poznat mě, svou dceru. I když jsem zklamaná, beru to jako ponaučení do života a nikdy nezapomenu na svou obětavou a skvělou tetu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Marcela (42): Přeji si adoptovat dítě, ale manžel a děti s tím nesouhlasí
Manželství pro všechny: Kde je problém a co opravdu znamená registrované partnerství?
