Minule jsem se po druhé schůzce s Marcelou v seriálu Nela v koučinku veřejně doznala k mé nevraživosti, strachu, odporu – asi je jedno, jak tomu budu říkat, prostě je to negativní emoce – k chybování. Troufám si se domnívat, že takové smýšlení bude Achillovou patou vícerých z nás (a jestli ne, tak přijměte moji zcela upřímnou, dokonale závistivou poklonu).
Nikdy neříkej nikdy
To jsou ty moje/možná i vaše? cestičky v hlavě: „Musíš mít samé jedničky, když ne, tak bububu – je to chyba!“ Vyjmenovat by se jich dalo bezesporu nespočet. A to v žádném případě neházím chybu na rodiče nebo učitele, věřím, že to s námi mysleli dobře a dělali všechno, jak nejlíp jen dovedli.
Hezky jsme to spolu s Marcelou rozebraly a já se opět nestačila divit, co ze mě padá… Znáte ten pocit, kdy si o někom říkáte – ježišmarjá, jak ten/ta/to může být tak marná/marný/marné a zas naletět takové/mu partnerovi (šéfovi, lichváři… dosaďte si libovolně) A říkáte si: „To JÁ bych tedy nikdy…“ Hm. Marcele se „nevím“ neříká a taky se reaguje rychle. Proč? No aby si ta moje/vaše hlava nestihla něco rychle hezky nalhat.
Názorná ukázka možné blbosti
Tak si to ukážeme konkrétně? Kůže na trh?
„Já bych přece kvůli chlapovi nikdy nezměnila barvu vlasů, jak se oblékám….“
No jo, to jsem sice nezměnila, ale v rámci „nechybování“ (kdy chyba je samozřejmě i rozbít hrneček!) jsem pálila mosty, měnila práci a stěhovala se za hranice s tím, že je pro mě priorita rodina. To sice je, ale díky šikovným dotazům Marcely, a někdy pro mě bolavým odpovědím, jsem si uvědomila, že jsem mistr světa v opakování chyb a skákání hlavou proti zdi mi jde na Olympijskou medaili. Umím to zleva, zprava, z jiného a zaručeně lepšího úhlu, s rozeběhem i z místa a někdy si k tomu vezmu i trampošku. A ono furt nic.
Co tady vidím jako „chybu“? Vzdala jsem se sama sebe a toho, kým jsem (a to v zásadnějších věcech, než je barva vlasů, na kterou si sáhnout teda nenechám) a opravdu mi v tom nebylo dobře. Ale teď pracuju na tom, abych ty varovný praporky poznala. Abych si stála za tím, kým jsem, a abych prostě zahnula třebas doleva a šla jinudy než skrz zeď.
Ona ze mě ta boule na čele totiž bájnýho jednorožce úplně neudělá. I s tím dokážou Emoční rovnice pomoci. Moc se mi líbí, jak to Marcela vysvětluje: „Je to takový upgrade mozku, starý špatný software nahradíme novým a lepším“.
Praktické okénko ze třetího koučinku
- shrnutí pocitů ve všech oblastech života (stále mě fascinuje, jak mozek hned ví, jak se cítíte, žádné dlouhé analýzy) – pak si to hezky můžete prohlédnout v grafu v appce
- kladení otázek, střílení odpovědí a z nich Marcela „tahá“ ten starej software, který už v hlavě nechceme – to si odsouhlasíme
- kontrola mnou otočených Emočních rovnic, tedy hlášek mýho starýho softwaru
- konkrétní kontrola cílů, na kterých jsme se domluvily minule (méně hodin práce, úspory, kde je možnost vydělat víc, jak zlepšit ty či ony vztahy)
- další kroky směrem k cíli – je to jízda, bavíme se opravdu konkrétně a ony se opravdu ty nové cesty objevují
- dále vyplňuju týdenní zprávu, která je pak podkladem pro další koučink
- učím se vizualizovat se zapojením relevantních smyslů a je to paráda, neřekla bych, že by mě to mohlo tak bavit – má to svá pravidla, která se stále učím. A co filmuju? Právě ty nové, otočené a chtěné softwarové cestičky. Na pár vteřin si zažiju film a zrežíruju si ho tak, že mi je v něm fakt báječně.
Sice trpělivostí neoplývám, ale zas nečekám změnu za minutu. Je mi jasné, že pokud moje hlava jela po zajetých kolejích X let, musím si máknout, abych přehodila výhybku. Ale třeba právě to nastavení vůči chybování – to se mi pomalu mění. Je to ten moment, kdy je to sice nepříjemný, ale dávám si do hlavy, že je to jen jako značka změna směru jízdy – přehoď výhybku, Nelouši! A změny už se začínají dít. I v pracovní sféře mi přišla moc příjemná nabídka, která mě posune ke kýženému cíli.
Suma sumárum
Jsem opravdu vděčná za dosavadní zkušenost jak s Marcelou, tak s koučinkem Emočních rovnic. Po třetí schůzce, která utekla jako voda, jsem odcházela s úsměvem. Nemohla jsem si pomoct, bylo mi prostě opravdu fajn. Asi se hlavě ulevilo, kolik ze sebe dostala mrvy… Teď je na čase vzít vidle a začít odhazovat, obracet a čistit. Nela v koučinku je teprve na začátku cesty.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
