Nyní jsem ale v podobné situaci a začínám to pomalu chápat. Můj partner se projevil jako násilník a musela jsem ho opustit i s dětmi. Není ale snadné vychovávat děti sama a ještě bez peněz. V příbězích těch žen se teď vidím.
S partnerem máme dvě malé děti, starší dceři je devět let a ta mladší má teprve jedenáct měsíců. Na začátku vztahu to bylo všechno jako z románu, měli jsme se skutečně rádi a hodně jsme měli společného. Rok po našem seznámení se narodila dcera. Měli jsme pěkný prostorný pronajatý byt, partner měl dobrou práci, jezdili jsme na výlety i dovolené. Všechno klapalo.
První facka
Jenže po pár letech idylky se začala stahovat mračna i nad námi. Vždycky jsem věděla, že je můj muž horká hlava a hlavně na mě vždycky hrozně žárlil. Když ale byla dcera malá, nemusel na mě žárlit. Byla jsem s ní doma, pečovala o ni, vařila jsem, uklízela a celé dny jsem jen čekala, až se partner vrátí domů z práce. Jenže dcera povyrostla a já si musela najít práci.
Když jsem jako brigádnice nastoupila do kavárny, kterou vlastní moje kamarádka, byl doma oheň na střeše. Můj muž to nedokázal rozdýchat, že mě denně očumují cizí chlapi a v té době jsem taky od něj dostala svou první facku. Když si to vezmu zpětně, už tehdy jsem od něj měla odejít, ale po tom všem mě nenapadlo, že doma se mnou bydlí násilník.
Zkusíme to znovu
Kamarádka mě neustále přesvědčovala, že mám v kavárně zůstat. Ona potřebovala pomoci, ale na druhou stranu mi hrozně vycházela vstříc se směnami, do práce jsem chodila vlastně podle toho, jak jsem mohla já. Nepotřebovala jsem pomoc s hlídáním, na všem jsme se domluvily. To byla výhoda. Partner ale trval na tom, že tam pracovat nebudu. Když jsem něco namítla, ten násilník mě zbil, a tak to šlo asi dva roky, než jsem si našla práci jinou. Přesto jsem váhala, jestli jsem udělala dobře, ale neuměla jsem si představit, že odejdu a budu na všechno sama. A tak jsem to zkousla.
Domluvili jsme se, že já změním práci a začneme znovu. Omluvil se mi, chvíli se zase snažil, občas vybouchl, když se vrátil z hospody, ale už mě nebil. Byla jsem ráda, ulevilo se mi. Měla jsem pocit, že jsem si za to mohla sama, vlastně jsem ho k žárlivosti vyprovokovala. Je pravdou, že jsem jako číšnice byla hodně rozverná, někdy jsem se zákazníky maličko flirtovala, ale nikdy jsem svého partnera nepodvedla. Možná jsem jen omlouvala, co udělal, sama před sebou.
Ani další dítě to nespravilo
No jenže po nějaké době si můj muž zase našel jiný důvod, proč na mě křičet a zfackovat mě. Už mu vadilo i to, že jsem sousedovi půjčila vajíčka nebo že jsem se usmála na pošťáka, co mi přinesl balík. Žárlil pořád a zbil mě, i když jsem byla těhotná s naší druhou dcerou. Jenže já byla těhotná, tak jsem s ním zůstala, čekala jsem na zázrak. Náš malý zázrak se narodil a já jsem další facku dostala hned po příchodu z porodnice.
Moc jsem se smála na primáře, co mě rodil. Nemohla jsem kojit, byla jsem ve stresu a doma jsem se bála partnera. To bylo nejhorší období v životě. Nakonec jsem se rozhodla k radikálnímu kroku a odešla jsem i s dětmi. Sbalila jsem nás, když byl ten hrubián a násilník v práci a odešla jsem ke kamarádce. Jenže teď jsem také v šílené situaci.
Z čeho budeme žít?
Kamarádka byla moc hodná, nechala nás u sebe bydlet, ale s miminkem to nešlo dlouho. Ona sama má tři děti a dva psy, musely jsme s holkama pryč. Odstěhovaly jsme se na ubytovnu, sice je to malé, ale velmi čisté a příjemné prostředí. Jenže nájem není úplně malý, já mám jen rodičák a samozřejmě i další výdaje. Nezvládám to platit, už skoro nevím, co nám dám k večeři. Opět se mi v hlavě tak rozjíždějí myšlenky, zda byl dobrý nápad odejít pryč. Je mi proti srsti vyběhávat si dávky na sociálce, chci si najít zase brigádu, ale dcerku mi ani do školky zatím nevezmou.
Děsím se každého dne, počítám každou korunu a lituji toho, že takto musí moje děti žít.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Používáte ve výchově dětí tělesné tresty? Možná jimi svým ratolestem škodíte