Domů » Příběhy » Irena (47): Pochovala jsem své vlastní dítě. Nikdy mi nebylo hůř
Příběhy

Irena (47): Pochovala jsem své vlastní dítě. Nikdy mi nebylo hůř

matka
Pochovat vlastní dítě je neštěstí. (zdroj foto: www.123rf.com)
Letos jsou tomu 2 roky, co jsem já, jako matka, přišla o svého syna. Vyrovnat se s touto ztrátou není možné. Kvůli cizí chybě přišel o život talentovaný mladý člověk. Vyzkoušela jsem už všechny možné druhy psychické pomoci, ale toto jediné mi pomáhá: otevřeně o tom mluvit.

Talentovaný sportovec i hudebník – byla jsem hrdá matka

Můj syn Tomáš byl neobyčejné dítě. Už jako malý prahnul po tom, aby se sám naučil hrát na hudební nástroje. Byla jsem opravdu hrdá matka. Tak dlouho to zkoušel, až si našel svůj styl hraní. Na základní škole jsme jej přihlásili do hudební školy, kam s láskou chodil. V 16 letech měl své první koncerty.

Bavila ho jak klasická, tak rocková hudba. Blízký vztah měl ale i ke sportu – s volejbalovým družstvem se v rámci školních her dostali na špičku v naší zemi. Vše ho bavilo a dělal to s radostí.

S kamarády brigádničil v pizzerii

Nikdy si nepřál, aby jeho sny zatížily rodinný rozpočet. Už v 18 letech si našel první brigádu a začal pracovat v pizzerii. S kamarády si pochvaloval dobrou partu, a protože rád řídil, stal se poslíčkem rozvážejícím pizzu po městě. To ho bavilo ze všeho nejvíce, protože miloval řízení i kontakt s lidmi.

Postupně si vydělal na své auto. Našel si přítelkyni a začali spolu jezdit na výlety. Nemohla jsem být šťastnější, když jsem viděla ty dva mladé spokojené lidi.

Jeli na výlet s přítelkyní

Na víkend s přítelkyní se moc těšil. Dokonale si své auto vyčistil a sbalil si věci. Ještě mi dal pusu na rozloučenou a říkal, že se těší, až mi povypráví o výletě. Jeho holka byla učiněný poklad – při studiu pracovala v charitě a zapojovala se do různých dobročinných projektů v rámci města. To bylo naposledy, co jsem je viděla.

Stále vidím ty spokojené tváře, jak odjíždějí v autě. Místo fotky z výletu u mě v pátek zazvonila policie. Když mi řekli, že můj syn a jeho přítelkyně nepřežili autonehodu, jako by se mi zastavilo srdce. Neslyšela jsem nic z toho, co policisté říkali. Cítila jsem bezmoc a beznaděj a proplakala celý týden. Co horšího může matka cítit?

Řidič kamionu se nevěnoval řízení

Dozvěděla jsem se, že neměli ani nejmenší šanci to přežít. Jeli klasicky podle předpisů po dálnici, když museli zpomalit na opravovaném úseku a zařadili se za kamion do jednoho proudu vozidel. Řidič kamionu, který jel za nimi, se nevěnoval řízení, telefonoval, a ještě k tomu sledoval televizor.

Jejich auto o další kamion před nimi slisoval. Nemůžu uvěřit, že se něco takového mohlo stát těm nejmilejším lidem, co jsem kdy v životě znala.

S rodinou přítelkyně jsme v kontaktu – její matka je také na dně

Ani dva roky po neskutečné ztrátě jsem se stále nesmířila s faktem, že jsem kvůli cizí nerozvážnosti a pohodlí přišla o syna a jeho přítelkyni. Neumím se vyrovnat s tím, že někdo může jen tak beztrestně v autě hledět na dva monitory.

S rodinou synové přítelkyně jsme v kontaktu, a dokonce jsme se rozhodli, že se budeme snažit náš smutek řešit pomocí toho, že budeme lidem říkat, jak nesmyslné je věnovat se telefonu během řízení. Její matka se s tím také nikdy nesmíří.

Psychoterapie nepomohly

Navštívila jsem už celou řadu psychologů, kteří mi nabízeli různé postupy. Po ztrátě syna jsem zešedivěla a ocitla se v přechodu. Abych večer usnula, musím si dát prášek na spaní. Budí mě děsivé sny, ve kterých mě trýzní představa, jak se celá autonehoda odehrála.

Zatím ještě nenadešel čas, kdy se s celou situací smířím. Nejvíce mi zatím pomáhá, když se můžu setkat s lidmi s podobným osudem. Je to sdílená bolest, kterou cítím. A také je mi lépe, když se mohu svěřit se svým trápením – nyní třeba vám.

Žádná matka na světě by neměla pochovat své vlastní dítě. Je to naprosto proti zákonům přírody. A když je to ještě cizí vinou, je obrovsky těžké se s tím během celého běhu života smířit.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

Antonie (28): V mém srdci sídlí kriminálník, který mě okradl

Antonie (36): Nevěra je mé druhé jméno. Chodím za svým sousedem!

Michaela Romanová

Napište komentář

Klikněte pro napsání komentáře