Flirtujeme…někdo více, někdo méně, někdo o tom ví, jiný si to neuvědomuje, ale děláme to všichni. Do jednoho. U ostatních nám to vadí – zpravidla tehdy, když flirtují s někým, na koho si sami brousíme zuby. Odkud to pramení?
Jdete po ulici a všimnete si, že naproti vám kráčí muž (nebo žena), který vás něčím zaujme. Zpozorníte. Váš mozek vyšle signál do těla, že je třeba mít se na pozoru. Tělo zareaguje, protože instinktivně ví, co má dělat, a spolu za léta nasbíranými zkušenostmi rozehraje malou etudu. Je nutné narovnat ramena, zvednout hlavu, ukázat šíji, vypnout hrudník, prohloubit pohled a pokusit se dotyčného (či dotyčnou) zaujmout, aby se na vás podíval a všiml si, že vám to sluší. Že na vás něco je, něco, co stojí minimálně za pohled. Když se vám to podaří a vaše oči se setkají, pousmějete se a… Ve většině případů jdete dál. Příjemné setkání vás bude ještě chvilku hřát, což byl také hlavní důvod, proč jste se pokusili objekt svého zájmu během letmého setkání zaujmout. Touha být pozván na kafe přichází až v druhé rovině. V první rovině se tělem rozlijí „hormony štěstí“ a vy máte hned hezčí den – minimálně hezčí chvilku. Už to je flirt.
Koketa. Kde se vzala?
Slovo koketa pochází z francouzštiny, kde bylo odvozeno od kohouta (coq) a mělo podobu buď coquette, nebo cocotte. Starší český překlad zněl kokota, což má dnes značně hanlivý význam, ale ani koketa není zrovna slovo, kterým bychom ženě vyjadřovali obdiv či skládali hold. Kohout je pták, v němž podle mytologie vězí démon, a právě z toho důvodu si lidé dávali plechové korouhvičky v podobě kohouta na střechy. Chtěli, aby zdomácněl a odháněl zlé duchy.
Přestože flirtování či koketování je součástí lidské přirozenosti a komunikace mezi mužem a ženou (v případě homosexuálů mezi příslušníky stejného pohlaví), společnost k němu měla vždy ambivalentní postoj. V některých kulturách se svádění považovalo za umění, ovšem mělo svá jasná pravidla a etiketu, v jiných byly kokety brány jako dívky lehkých mravů, které si nezaslouží obdiv slušných mladíků ani úctu dobré společnosti. Především v osmnáctém a devatenáctém století se na dívkách a ženách oceňovala pokora, kterou bylo třeba dávat najevo sklopeným zrakem, cudnými úsměvy, občasným zamrkáním a takzvaně nevinným pohledem skrz řasy, jak je popisováno zejména v beletrii a poezii. Ve skutečnosti jsou všechny uvedené projevy zcela zřejmým flirtováním, pouze jsou zabalené do jiného, na první pohled méně okatého obalu než jsou ňadra zvednutá korzetem (dnes podprsenkou) až po bradu nebo než je výrazné kroucení boků a špulení úst. Koketující mladíci neboli svůdníci nebyli odsuzováni ani zdaleka v takové míře a tak často jako kokety a i dnes společnost nahlíží jinak na muže, který usiluje o získání pozornosti ženy, a jinak na ženu, jež se snaží svým chováním, oblečením či kombinací obojího zaujmout muže.
Jak to máte s flirtováním vy?:)
Autor: MH
