Co je syndrom vyhoření?
Syndrom vyhoření vzniká jako důsledek náročné práce, pokud je člověk pod dlouhodobým pracovním stresem. Bohužel se svou prací jako zdravotní sestra ve fakultní nemocnici potkal i mne. Práce v tomto oboru je totiž pro člověka velkou zátěží, nejen po fyzické, ale i po psychické stránce.
Začala jsem na sobě vnímat psychické obtíže jako je neustálé vyčerpání a ztráta motivace. Nenapadlo mě hledat za tím nějaký větší problém.
Postupně se k tomu však přidalo i to, že život pro mě ztratil smysl a cítila jsem se strašně sama, nehledě na to, kolik blízkých lidí jsem kolem sebe měla. Později se tyto problémy začaly projevovat i somaticky, to už jsem věděla, že je potřeba začít tento stav řešit, neměla jsem však tušení, jak složité to bude.
Problémy začaly narůstat
Dlouhou dobu jsem se snažila ve svém životě a práci normálně pokračovat, bylo to však čím dál tím těžší. Byla jsem z práce zvyklá, že lidem mnohdy více dávám, než dostávám, teď už to však začínalo být neúnosné. Začala jsem si připadat zbytečně i ve svém osobním životě.
Každým dnem bylo těžší a těžší vůbec vstát z postele a přežít celý den. Musím se přiznat, že jsem ve snaze zrelaxovat pila více skleniček alkoholu, než by bylo zdrávo. Na žádnou jinou činnost, která by mi ulevila od stresu, jako třeba sport, jsem ale neměla chuť ani sílu.
Dlouho jsem se snažila unikat spárům všech těch problémů, jednoho dne už však bylo na čase přiznat si, že tohle sama nevyřeším.
Tvrdá diagnóza
První pomocí s mým stavem pro mě byl psycholog. Po tom, co jsem mu vše vylíčila, dal celému tomu problému konkrétní jméno. Syndrom vyhoření. To pro mě byla poměrně velká rána, nechtěla jsem si totiž připustit, že bych na tom byla tak špatně. Bylo však třeba to začít opravdu řešit, než mě to poznamená ještě víc.
Začala jsem tedy docházet na terapie, které mi pomáhaly s pochopením celé situace. Tu hlavní část jsem však musela udělat já sama, potřebovala jsem si na sebe udělat víc času, upozadit práci a smířit se s tím, že teď se budu muset starat o sebe, a ne o ostatní, tak jako jsem byla doposud zvyklá.
Začala jsem s léčbou
Mým hlavním lékem měl být odpočinek. Vyhranila jsem si proto mnohem více času pro sebe, začala jsem chodit běhat, to mi pomáhalo zrelaxovat se. Pokud jsem neměla sílu na žádnou aktivitu, prostě jsem zůstala doma a věnovala celý den jen sobě a svojí mentální hygieně.
Bylo důležité, abych se soustředila na přítomnost a zahodila všechny obavy z budoucnosti a toho, že nesplním očekávání druhých lidí. Začátek byl opravdu těžký, pak jsem si na to však začala zvykat – a tyto dny pro sebe jsem si užívala.
Byla to dlouhá cesta
Na terapie jsem docházela pravidelně a byla jsem ráda, že se můj stav zlepšuje. Nešlo však vše vrátit zpět do normálu během pár sezení. Vše to byl velmi dlouhý proces, při kterém jsem se učila myslet na sebe a vnímat svoje potřeby, zejména co se psychiky týče.
Celá tahle léčba mi zabrala půl roku, než jsem se mohla vrátit zpátky a fungovat tak jako předtím. Nebylo to pro mě vůbec jednoduché období, ale takováto zkušenost toho člověku může do života mnoho dát. To špatné jsem se rozhodla přetransformovat v něco dobrého.
Co mě to naučilo?
To nejdůležitější, co jsem z toho všeho mohla získat, bylo naučit se o sebe starat. Dlouhodobě se nepřetahovat, protože pak se člověk dostane akorát do větších problémů. Díky této sebepéči jsem se začala cítit mnohem šťastněji.
Rozhodla jsem se však, že bych chtěla dokázat ještě něco víc. Jelikož jsem si osobně syndromem vyhoření prošla a vím, co obnáší, rozhodla jsem se zaměřit na prevenci psychického zdraví.
To totiž dokáže být mnohem křehčí než zdraví fyzické, a přesto o něj mnoho lidí nepečuje. Založila jsem si proto vlastní firmu, která se soustředí na starost o psychické zdraví zejména u osob vystavených velkému pracovnímu stresu, aby mohli tito lidé předejít nejen syndromu vyhoření, ale i dalším psychickým problémům.
Syndrom vyhoření byl pro mne jedno z nejtěžších období mého života – a už bych to nikdy nechtěla zažít. Díky tomu jsem však dostala možnost udělat něco velkého. To, že pomáhám lidem, beru jako své životní poslání.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Nikola (37): „Stalker mě málem připravil o rozum.“
Adriana (34): Přítel se se mnou po diagnóze rakoviny rozešel, nyní se chce vrátit
