Těšila jsem se na super místo
Tahle práce byla můj sen! Tolik jsem si přála pracovat v jedné z nejlepších marketingových agentur u nás. Každý den nová výzva, velké i malé projekty, a hlavně tvůrčí prostředí, ze kterého pokaždé vznikne nějaká nová pecka, co pak jede celou Českou republikou.
Prostě místo, co jsem si opravdu nějakou tu dobu přála mít. V mé původní firmě jsme dělali jen drobky, co tahle velká firma už nestíhala vzít a odmítala je. Skvělá škola, ale bylo by bezva dělat na skutečně velkých věcech.
Nábor jsem vyhrála na plné čáře a těšila jsem se na nové kolegy
Pohovor byl pro mne skutečná hračka. Sice je jasné, že mě již pomalu začíná limitovat věk a personalistům se nejvíce líbí lidé pod třicet, ale protože se stále udržuji v kolektivu tvůrčích lidí a nových technologických poznatků, do starého železa rozhodně nepatřím.
Místo bylo od začátku moje, všichni byli skutečně nadšení a já také. Už jsem se nemohla dočkat do nového pracovního prostředí. Na nové kolegy jsem se moc těšila.
Potom přišla ta hrůza – nová šéfová
S kolegy jsme si sedli bezvadně a od začátku nebyl nejmenší problém. Byli jsme zvyklí o každé nové kampani debatovat, žádný názor nezůstával bez odezvy. Každý z nás měl v rukávu vždy další a další nápady, a tak se nové projekty jen sypaly. Byli jsme bezva tým a zkušebka mi utekla jako voda!
Protože se ale vedoucí týmu rozhodl, že si přeje v životě ubrat a měl v plánu se přestěhovat, nabídl své místo někomu dalšímu. Vedení se nakonec rozhodlo přijmout jednu paní z ekonomického úseku. Nikdo to nechápal, ale pak se k nám tichou poštou dostalo, že to je blízká známá šéfa. A začalo peklo, které tato nová šéfová odstartovala.
Šéfová nám začala předhazovat tabulky
Naše tvůrčí práce byla někdy těžce změřitelná. Její skutečný výsledek šel vidět až když byla celá kampaň spuštěna a dané firmě přinášela nemalý zisk. Proto jsme měli fixní plat, nikoliv úkolovku. Každý v týmu věděl, co dělá. Nikdo se neflákal.
Když tam ale přišla „metelice,“ jak jsme jí přezdívali, jako první věc zanesla tabulky, do kterých si každý musel vyplňovat svou práci. To bylo dost ujeté, protože nás to zdržovalo, ale prosím. To ale nebylo všechno. Potom se snažila nám na základě těch tabulek nově vyměřovat plat.
Ztratila jsem motivaci
Do té doby bylo běžné, že jsme si brali home office a řešili tak dobu, kdy byly děti nebo my sami nemocní. Dále jsme pracovali a komunikovali na dálku a vše šlapalo, jak má. Potom se ale metelice rozhodla, že nám dá každému konkrétní úkol a tím celou tvůrčí partu zabila.
Když jsem musela s dětmi kvůli nemoci zůstat doma, šéfová mi odmítala dát práci na doma a místo toho můj úkol přehodila na někoho jiného. Cítila jsem se příšerně. Metelice se ozývala jen tehdy, když jsme udělali sebemenší chybu. Pochvala byla u ní sprosté slovo. Prostě celý tým zničila a demotivovala.
Šéf měl z ní ze začátku radost, protože ušetřil tím, jak nám stále pomalu snižovala platy. Po roce jsme vždy ve firmě dostávali zvýšení platu, to se samozřejmě taky nekonalo. Finanční motivace byla nulová, pracovní kolektiv se začal rozdělovat na „vlezdoprdelky“ a držáky.
Nebylo o co stát. Když šéfovi došlo, že celé kampaně postrádají dřívější drive a nadšení, bylo už pozdě. Pro metelici jsme byli jen čísla.
Mnoho mých kolegů už odešlo, já už si také hledám jiné, klidnější místo.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Ivana (35): Syndrom vyhoření byl i můj problém. Co mne naučil?
Jitka (43): Dceru mi odvedl drogový dealer. Jak se s tím srovnat?
