Na čtvrté sezení přibíhám po probdělé noci (rodičové malých nočních záškodníků pochopí) a ještě jsem si zapomněla poznámky z minula – ach jo, to se mi teď stává, nabrala jsem si moc práce a zapomínám. Ale protože chyba je kámoška, která mi ukazuje změnit směr, pořídila jsem si malý zápisník, který ještě v rámci mé denodenní zátěže muly (znáte to – notebook, oběd, svačina, kabelka… nezbytnosti vážící nějaké to kilečko) unesu a doma ho už z kabelky nevyndám.
I tak se stydím. Probereme moje pocity v oblasti vztahů, práce, peněz a zdraví, a já se snažím urputně nemyslet na „známkování“ ještě před samotným koučinkem. Marcela se mě ptá a já střílím hodnocení od nuly (nejhorší) po deset (nejlepší) ve všech oblastech života.
No tak se vezu
Protože jsem si zvykla, že otázky pokládá Marcela a já se „jen vezu“, hezky mě hned na začátku nachytala na švestkách. „Mám se ptát nebo budeš mluvit sama?“ Chytím se za nos. Jajaj, lajdákům štěstěna určitě nepřeje, jasně že budu mluvit sama. Trošku zaváhám, čím začít. A pak už se to valí.
Zhodnotíme, na čem jsme se minule dohodly – současně mě dost sžírá moje pracovní tempo (věřím, že v tom se najde i spousta z vás, kdo třebas koučink zvažujete), a taky jsem si dala za úkol vylepšit poměr počet hodin/výdělek. S Marcelou se jede na ostrá čísla. Takže mám napsané počty hodin a očekávaný příjem.
Doteď jsem si říkala – to by chtělo vylepšit. Ale konkrétní plán na týdny jsem se nikdy nedonutila sama udělat. A navíc, když si to řeknu „jen“ sobě (ačkoli o nikoho jinýho tady nejde, že?), pak se najde kupa výmluv a nahodilých věcí, díky kterým „se nestihne“ posunout a vyřešit skoro nic. Ale když máte někoho, kdo vám pomůže stanovit si reálný cíl, a pak vám svědomí nedá, sám sobě nepomoct, protože za týden máte koučink, je to velká pomoc.
Každou dovednost se musíš nejdřív naučit
„Si jako prostě přeješ třeba chlapa ve flanelce s velkejma svalama, a to stačí jó?“ Zcela legitimní dotaz k vizualizaci. Jak na správný filmování a přepisování starých vzorců v hlavě se stále učím, a tak jednoduchý to zas není. Minulý týden jsem se zasekla a fakt to byl dost vyrovnaný boj s mozkem, kterej mi do mých parádních zbrusu nových Emočních rovnic pěkně házel vidle. Nesnáším, když mi něco nejde hned. A ještě to přiznat, panenko Mária Podsrpenská! Ale chci změnu, tak jsem šla s pravdou ven a světe div se, nic hroznýho se mi nestalo. Ba naopak. Marcela mi vysvětlila, že je to jako s každou novou dovedností. Člověk se to prostě musí nejdřív naučit. Uf. Tak dobrý.
Moje čtvrté sezení
Pro mě bylo čtvrté sezení hodně intenzivní. A bylo tam hodně momentů, kdy jsem si uvědomila, že opakuju ty samý věci (třeba ve vztazích) už od malička. A že fakt nejsou oukej. Jsou spíš auvej.
Jeden příklad za všechny: Neumím jasně komunikovat a stanovit si hranice. Hodný holky přece neodmlouvaj.
Další příklad za všechny – povedlo se mi omdlít, když na mě tlačili příbuzní s věcí, se kterou jsem apriori nesouhlasila a nechtěla jsem ji. Nechtěla jsem jít do konfliktu a nechápala jsem, proč mi nedají pokoj a co si to vůbec dovolujou, že jo?
A tak to Marcele líčím a ona přátelsky, ale jasně odvětí: „A co se divíš, vždyť ty mlžíš!“ A má pravdu, tahle žena. Takže doufat, že mě svět nechá žít, je marný. Jasné, nesmála jsem se hned. To jsou ty aha momenty, co v rámci koučinku zažívám a někdy holt píchnou.
Pro mě je to taková pomyslná akupunktura mysli – je to pro dobrou věc a uzdravení. Chci se naučit jasně komunikovat svoje postoje, a ne se jen místy rýpat v minulosti a sem tam se hezky porochňat v sebelítosti. Jak nám to s Marcelou pofrčí dál, o tom se dočtete příště.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
