Jsem Nela a „nedělám chyby“
Máte už panenky protočené pěkně nahoru? Dobře děláte. A teď ruku na srdce… Taky prostě nechcete dělat chyby? Nebo jsem „an island“? Já vím, já vím. Chyby nás posilují. Jediný přípustný citát, který do teď ulehčil mému sebemrskačství a pocitům frustrace z čehokoli, co se nerovná úspěchu je „chyby nás polidšťují“. Dobrej, že?
Seberozvoj zarytého ega
Člověk si může poslouchat a číst o seberozvoji a… nějak nic. Tedy já nic. Aspoň ne dlouhodobě. A ač to píchne, když vás někdo na vaše chyby upozorní (úplně nejlíp na takový ty, kdy si pěkně pohodlně člověk lže do kapsy a odmítá je vidět a sám sobě jimi echt škodí), a když dáte egu čas to pochroustat, je to začátek cesty ke změně. Aspoň já jsem o tom přesvědčená. A tohle tedy Marcela Hlaváčková umí. Raz dva ze mě dostala spoustu věcí.
Při koučinku se vás prostě ptá a vy úplně nejlíp bez velkýho přemýšlení odpovídáte. A pak se nestačíte divit, co z vás padá. A když tyhle hrůzy vylezou z jeskyně a prokřupou si kolena, dá se s nimi začít pracovat. Konkrétně s každou z nich.
Pěkně pravidelně (to je jedno z mých „au“, na které se tento týden s Marcelou zaměřuju) se teď učím, jak na to. Těmhle křupavejm chlapíkům a ženštinám se právě říká Emoční rovnice. Ty si zatím zcela upřímně netroufám ze sebe tahat sama. Respektive je prostě neslyším, zato Marcely trénované ucho ano, a pak mi je při jejich odsouhlasení pěkně servíruje.
Rozumíme si, nebo ne?
To je mimochodem bod koučinku, který je pro mého vnitřního ubezpečovače supr. Odsouhlasíme si, že si rozumíme. Děláte to? Já totiž jinak moc ne, a pak se často divím, že se dva lidé potkají a po schůzce odchází každý s úplně jiným dojmem i závěrem, pak to vede ke všemu možnému – třeba k vyšumění obchodu, rozchodu v partnerství, nebo se naopak člověk třebas nechá přemluvit dělat věci, které vlastně nechce – jen aby se toho druhého nedotkl (to je taková moje bájo vlastnost a už bych ji snad ani nepotřebovala dál). To nám pak hezky vede i k dalším tématům.
Říkal vám někdy někdo tu teorii, kterak my ženy máme v hlavách ty drátky, co se různě vinou a kroutí a odbočují a muži mají uklizené krabičky? Sice tomu nevěřím, protože to zní jako špatné nebo chyba, ale ať pro jistotu předvedu i nějakou tu srovnanou krabičku – určitě vás, kdo o koučinku uvažujete, zajímá jeho průběh a obsah.
Co všechno dělám?
- Co děláte doma? Vyplňujete v příslušné appce za každý den v týdenní zprávě hlavní události dne. Poté myšlenky a pocity, a přiřazujete jim hodnocení. Co s tím dál zatím nechávám na Marcele.
- Koučink pro mě zatím začínal zhodnocením aktuálních pocitů spokojenosti ve vše 4 oblastech života: peníze, zdraví, vztahy, práce.
- Z prvního sezení jsem si odnesla své první Emoční rovnice a snažila se je správně otočit – u dost z nich jsem se netrefila do kýžené podoby… Přišel potutelný úsměv? Jo jo, to jsou ty chyby, ale tyhle jsou za mě vlastně okej, ty jen malinko zabrní a hlavně, nechci si do hlavy dávat něco, co nefunguje, takových věcí tam už je hafec.
- Máte tedy opravené otočené Emoční rovnice tak, aby je mozek dokázal správně přijmout. A jak já tomu rozumím, je teď už „jen“ potřeba mu je naservírovat na novým, pěkně nablýskaným podnose. To se dělá takzvaným filmováním nebo vizualizací (jak na to se neodvažuju ze své pozice vůbec vysvětlovat, zatím jsem úplný začátečník a sžívám se postupně s metodami a technikami).
- Čekat můžete i konkrétní koučink tam, kde vás to nejvíc pálí.
Jak se krájí slon
Co jsme řešily konkrétně u mě? Mně je teď prostě 24 hodin na den málo. Marcela ze mě „dostala“, kde jsem neefektivní, kde můžu čas ušetřit a věnovat ho jinému projektu. „Krájíme slona“ pěkně pomalu, aby to hlava byla ochotná vzít jako reálné, a teď to budu zkoušet aplikovat i v praxi. Jak mi to půjde, s tím se vám určitě svěřím.
Bojím se, že to třeba hned první týden nebudou 4 hodiny, že udělám tu hroznou, ohavnou, zelenou věc s příšernou bradavicí na nose – jo, tu CHYBU! Fuj je to! A protože jsem zvyklá fungovat tak, že když dostanu úkol, tak ho za každou cenu splním (kolikrát úúúúplně zbytečně), odvážila jsem se s tím Marcele svěřit. A vida! Ono právě o tohle jde. Vy víte, co potřebujete, já vím, co potřebuju – teď je to prostě víc času. Tak proč ho (ještě) nemám? Asi dělám něco špatně no.
Takže potřebuju někoho, kdo mi s tím pomůže. Pomůže mi se naučit hledat cestu k tomu, co potřebuju. Dotkly jsme se i tématu peněz a naplánovaly první kroky, které povedou k výdělku, na jaký moje hlava uznala, že má nárok. Protože i nerada vystavuju komukoli fakturu (dneska vás budou ty oči bolet, jak jimi rolujete co?), jistě chápete, že zrovna u mě to bude téma výživné a snad ho za ten rok a půl zdolám za vedení mojí koučky Marcely úspěšně.
Závěrem… pro tentokrát
Na závěr bych vám ještě ráda řekla jednu věc, pro mě hodně podstatnou. Možná jsem objevila Ameriku, ale díky druhému koučinku mi došlo, že když máte někoho řekněme nestranného, někoho, u koho víte, že vám říká upřímně věci, co nechcete slyšet, protože je to její práce, je to výhra. Od rodičů, sourozenců i kamarádů by to prý přicházet mělo, ale pro mě by to bylo zahalený celou škálou pocitů, který prostě do upřímný snahy odbetonovat zajetý vzorce nepatří. Takže já se už těším na třetí koučink s mojí Marcelkou.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
