Vždycky jsem si myslela, že rodiče mohou mít jednání svých dětí pod kontrolou a dokážou je ochránit před nebezpečím. Vždy, když jsem slyšela nějaký příběh k tomuto tématu, tak jsem byla paní chytrá, prý mně by se to stát nemohlo, já bych to poznala, moje dítě je poučeno, blá, blá, blá…. No, nikdy neříkej nikdy a to mé určité povyšování, že já jsem lepší matkou rychle vzalo za své. Setkala jsem se s tím tak z blízka, že bych to opravdu nikomu nepřála.
Kde to začalo
Má sestra má dceru Martinu a v té době jsme bydleli všichni v jednom domě. Bylo to krásné dítě, sluníčko, které všichni zbožňovali. Sestra byla vdaná za muže, který byl dost svérázný, někdy si agresivně vynucoval pozornost, a když se napil, bylo peklo. Takový dr. Jekyl a pan Hyde. Uměl být i pozorný a dobrý táta, alkohol, pokud se do toho pustil to, však vše zkazil. Sestra v rámci zachování rodiny a ovlivněna radami okolí stále čekala na zázrak, že to bude vše dobré. Malá Martina to samozřejmě vnímala a tady se asi postavil základ její drogové závislosti. Matka v rámci toho, že ji chtěla ušetřit, jí lhala. Vše je v pořádku, tátovi je špatně, táta má nějaké problémy v práci, bolí ho hlava…. Tak vlastně to malé dítě nemělo dostatek ochrany, matka ho nechránila, matka byla slabá. Co se týká praktických věcí, nic Martině nechybělo, jezdili k moři, na hory, chodila na různé kroužky, měla dostatek kamarádů, ale? Kde se stala chyba?
Vše začalo, když Martině bylo 13 let. Chodila za školu, zkusila první cigarety a krabicové víno. Ano, řeknete si, to potká každého puberťáka. Bylo jí tak špatně, že jsme byli všichni rádi, že to má za sebou a poučila se. Ve škole dostala důtku a chvilku byl klid. Pak přišla na řadu marihuana, bylo jí 14let a už byla takový ten vzdorovitý človíček, který ví vše nejlíp. Školní výsledky a docházka šly rapidně dolů, lhala tak, že by jí mohli naši politici závidět.
Pak utekla z domova
První šok nastal, když po prvé utekla z domova. Hledali jsme jí všude, nahlásili jsme policii, co se stalo a strašně jsme se o ni všichni báli. Našla se druhý den, v parku na lavičce, promrzlá a hladová. Bylo to první volání o pomoc, které jsme podcenili. Chvilku byl klid, zlepšila se docházka, opravila si známky a byli jsme všichni ukolébaní pocitem, že je vše v pořádku. Oslavila 15 narozeniny a začalo peklo. Její první láska byl narkoman. Přišla o panenství a poprvé zkusila drogu. Přítel ji poradil, jak má účinně mlžit, abychom to nepoznali. Lidé na pervitinu nemají potřebu spánku, nemají chuť k jídlu, nadměrně mluví a gestikulují, a když přijde absťák, jsou útoční.
Všechno se to dá svést na pubertu. Nespavost – mami já se musím učit, mě to jde nejlépe v noci. Nechuť k jídlu – mami, já jsem příšerně tlustá, chci zhubnout. Hádavost – pohádala jsem se s kamarádkou. Nadměrné mluvení – dítě se hledá, vyjadřuje názory, jsem ráda, že spolu konečně komunikujeme. Snadno se toto vše přehlédne, ale podle mě už je zle. Na Martině to práskla kamarádka, ale už bylo pozdě. Stěží dodělala základku, sestra jí zaplatila soukromou školu zahradnickou. Chodila tam půl roku, pak ji vyloučili. Bylo jí ne celých 16 let, když kompletně vykradla spolu s přítelem celý dům, tenkrát nechala na stole dopis, že nás všechny miluje, ale je to silnější, že je jí to vše moc líto a nemáme ji hledat.
Začalo šílené období
Policie, kurátoři, vyšetřování, Martina v celostátním pátrání. Našli ji za měsíc, přítel se na ni vykašlal, neměla už žádné peníze, ani zlato, které vzali. Byla pod zákonem a vlastně pro něho nepohodlná. Za tu dobu zhubla, zestárla o několik let, začala si píchat drogu do žil a dokonale ztratila iluze o lásce. Narkoman nemiluje, narkoman pouze potřebuje, to byla tvrdá realita. Putovala na dětský detox, a pak do léčebny. Téměř vojenský dril, jak pro ni, tak pro rodinu. Žádné vycházky, návštěvy za odměnu a pravidelný přísný režim. Pro tuto věkovou kategorii dětí existuje pouze jedno oddělení, kde jsou děti s různými potížemi. Poruchy chování, oběti trestných činů, schizofrenici, pachatelé trestných činů, narkomani a děti psychicky nemocné.
Víkendy v léčebně
Pozor, mluvím o dětském oddělení! Místo nějakého adekvátního léčení nastalo peklo č. 2, Martině se stalo, že ji napadla dívka, která měla schizofrenii, oblíbil si ji mladý násilník, který skoro ubil svou babičku, jedna z dívek ji pravidelně házela oblečení do WC, protože měla potřebu stále prát. Víkendy jsme všichni trávili na lavici léčebny a všechny jsme je proplakali. Nesměla domů a toto byla jediná možnost, jak ji vidět a obejmout. Pak utekla, v županu a v pantoflích a vše nastalo na novo.
Pátrání, strach, výčitky, dopadení, léčebna. Takhle to šlo celé 3 roky, měla v kartě červenou fixou napsáno – notorický útěkář. Přidaly se trestné činy, přidala se žloutenka, krádeže doma, přidaly se šoky, kdy sestru přivedli lékaři na oddělení a Martina byla za plentou, nedávali jí už šanci. Do 18 let mohla sestra zasahovat, násilím ji umisťovat do léčeben, pomáhat, i když to Martina nechtěla.
Jak vaše dítě dosáhne plnoletosti, je všemu konec. Nic nezmůžete. Pouze dítě ujistit, že ho milujete a jste tu pro něho, až bude připraveno na život bez drog. Dnes Martina žije s přítelem, narkomanem a drogou. S matkou se vídá, mají svá pravidla, respektují se a vycházejí spolu možná lépe, než dříve. Já jen vidím tu nesmírnou bolest a zoufalství, když sestra přijde a vypráví mi o setkání s dcerou. I když se vztahy mezi nimi zlepšily, cítí obrovské výčitky a vinu, za to, co se stalo. Bohužel se to nedá vrátit, ale pokusit se krůček po krůčku napravit, co se dá. Věřím, že se to holkám povede a držím jim moc palce.
Máte podobný příběh nebo zkušenost?
Autor: Adéla R.
