Když jsem si ale uvědomila, co všechno pro mě dělá a jak moc jsem šťastná, že ho mám, rozhodla jsem se ho překvapit a svou lásku mu dokázat. Trošku kýčovitě, ale hlavně obráceně. Požádala jsem ho o ruku. No, a to on prostě nerozdýchal.
Nic netrvá věčně, ale naše láska by mohla
Moc vztahů jsem neměla, vlastně je Honza teprve mým třetím klukem. Jsme spolu už šest let, a i když vím, že nic netrvá věčně, mám pocit, že naše láska prostě bude. Jsme dost rozdílní, ale i tak si rozumíme, doplňujeme se, jenže on je Honza docela romantická duše a já jsem pravý opak. Když mi přinesl první kytku, dostal ode mě asi půl hodinovou přednášku o tom, jak je to zbytečné utrácení peněz. Že mi raději mohl dát něco užitečnějšího a něco, co bych vážně chtěla. A ne kytku za pětistovku, která stejně za pár dní uvadne. Nehledě na to, že kytičky trpí. Ano, chudák se cítil jako zpráskaný pes, já to ale myslela vlastně dobře. Chtěla jsem mu poradit, aby příště věděl, čím mě oslní. Prostě taková já jsem.
Takhle ti uteče
Mamka mi několikrát říkala, že takhle to nejde, že se musím krotit nebo mi Honza uteče a jiného si nenajdu. To byla celá mamka, myslela, že jsem až moc jiná, málo ženská, a že tohle každého chlapa zaručeně odradí. Já jsem ale vždy zůstala svá. Vždyť jsem věděla, že už máme něco vybudovaného, tak proč se měnit?
Takovou mě chtěl. Ale občas jsem nad tím i tak zapřemýšlela. Asi jsem cítila, že Honza chce více náklonnosti. Navíc hodně mluvil o budoucnosti, rodině, svatbě, dětech – a začala jsem mít pocit, že by si mě možná chtěl vzít, ale bojí se mě požádat o ruku. A tak se v mé hlavě zrodil plán.
Požádala jsem ho o ruku
Pozvala jsem Honzu na výlet a snažila se z něj dostat něco, co osvětlí, zda je můj dojem správný. A měla jsem jasno – určitě si mě chce vzít, ale neví, jak na to! Rozhodla jsem se, že to udělám já, že to bude krásné, romantické, kýčovité. Prostě takové, jak to má být a jak by to jistě i Honza chtěl. Poprosila jsem kamarádku, která má nakoukaných tolik romantických filmů, že by z fleku mohla dělat organizátorku svateb, aby mi s tím pomohla.
Kamarádka vše naplánovala. Dokonce jsme společně koupily prstýnky, doma v ložnici jsme vytvořily srdíčko na posteli z lístků růží, zapálily jsme svíčky, nachystaly večeři a šampaňské. Dokonce mě navlékla i do jejích blyštivých šatiček, které bych na sebe normálně nedala. Opravdu to bylo jako vystřižené z filmu. Pak jsem už jen vyčkávala, až Honza přijde domů z práce a sedne si z toho na zadek.
Co to má být?
Honza přišel, já jsem udělala všechno podle předem připraveného scénáře a požádala ho o ruku. Byla jsem nervózní, ale viděla jsem na Honzovi, že bledne ještě víc než já. Naivně jsem si myslela, že vzrušením a štěstím. Takže jsem poklekla a nastala ta nejtrapnější minuta ticha, jakou si člověk dokáže představit.
Místo odpovědi přišla otázka: „Co to jako má být?“. Rozhodil mě tak, že jsem propukla v pláč. Když asi po hodině za mnou přišel do trucovny, místnosti, kterou máme doma navíc a ze které jednou bude snad i dětský pokoj, měl nasazený prstýnek a řekl, že ano. Že si mě vezme, ale že tohle nečekal, že si přišel ponížený.
Poté jsme se hodinu hádali o tom, kdo u nás doma vlastně nosí kalhoty. Vyšlo najevo, že Honza má pocit, že jsem to já a že tou žádostí jsem mu to dala jasně najevo. Tohle byla asi ta nejhorší žádost o ruku, mrzí mě to moc.
Ještě týden poté v naší domácnosti panovalo ticho. Zasnoubili jsme se, ale ani jeden z toho nemáme radost.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Rozchod během pandemie. Které herecké páry neustály karanténu?
