Kdyby někdo někdy sepisoval návod na ženy pro muže, neměly by v něm chybět lži, kterých se dopouštíme nejčastěji. Co si žena ve skutečnosti myslí, když…?
„Prosím tě, udělej to ty. Vždyť ti to tak jde.”
Takhle se snažíme své milované polovičce naznačit, že by měla udělat něco za nás, a to i navzdory tomu, že si to samy samozřejmě uděláme mnohem lépe. Jenže jsme zrovna líné a raději řekneme milosrdnou lež.
„Nic mi není.”
Když žena na otázku: „Co ti je?“ odpoví: „Nic mi není,“ vždycky jí něco je! Něco jí vadí, o něčem hluboce přemýšlí a ve skutečnosti myslí na to, co strašlivého by svému partnerovi udělala. Ale nemůže.
Sice ji to stojí neuvěřitelné úsilí, ale drží jazyk za zuby, aby náhodou neřekla něco, co ji později bude mrzet. Navíc se dožaduje pozornosti. Chce, aby muž vyzvídal, aby se jí věnoval, aby o ni projevoval zájem. K tomu ale obvykle nedojde. Muž se s takovou odpovědí spokojí. K naší nelibosti, samozřejmě.
„Ještě pět minut.”
Tím žena ve skutečnosti myslí, že potřebuje minut minimálně ještě pětkrát tolik. Přestože víme, že musíme být někde na čas, nedokážeme se od šatníku nebo od zrcadla odtrhnout, dokud nebudeme maximálně spokojené. A naši muži šílí.
Zatímco oni by se za tu samou dobu dokázali obléknout a zase svléknout klidně dvacetkrát a ještě by si mezitím vypili dva půllitry piva, my akorát najdeme silonky a namalujeme si řasy. A tak muži čekají a čekají a čekají.
„Ježíš, ta je ale ošklivá.”
Tuhle větu říkáme pokaždé, když se náš partner podívá po nějaké jiné. Anebo to řekneme o ženě, kterou tak nějak příliš okatě pozoruje se zaujetím na televizních obrazovkách. Přestože může jít o nejkrásnější ženu, kterou jsme kdy viděly, nepřiznáme to, ani kdyby nás někdo mučil trháním nehtů na rukou i nohou.
„Bolí mě hlava.”
Kdyby nás bolela tak často, jako se na ni vymlouváme, měly bychom dost těžký život. Pravděpodobně bychom byly z obyčejného života naprosto vyloučené a jen bychom vzdychaly a ležely v posteli.
Někdy se nám ale bolest hlavy zkrátka hodí, i když je jenom smyšlená, například tehdy, když jsme unavené a náš partner se dožaduje pozornosti. Obdobně se vymlouváme ve chvíli, kdy se nám vážně nechce vařit a náš partner chce teplou večeři. Nebylo by jednodušší ho požádat, zdali by neuvařil on? Co se může stát? Maximálně jídlo objedná a to není špatná varianta.
„Ach jo, já fakt nemám ani jediný normální boty!”
Ale samozřejmě, že boty máme. Dokonce bychom s nimi obuly i další tucet žen, ale momentálně nemáme náladu ani na jedny. Zato máme přesnou představu o tom, jaké bychom si teď hned chtěly obout. A ve skutečnosti myslí žena na to, jak bylo by perfektní, kdyby nám je drahá polovička pořídila. Ale spíš vám partner nabídne svoje, než aby vám koupil další. Smiřte se s tím.
„Ty jo, to je drahý. Na to teď fakt nemám.”
Jde o podobný příklad, jako jsme uvedli výše. Chceme, aby nám danou věc pořídil partner, nechceme za ni utrácet my. A přece jen už uplynul dostatek času od chvíle, kdy nám partner pořídil něco nového. Ale proč na to jít oklikou? On takhle vážně nepochopí, že chcete, aby vám něco koupil.
„Mohli bychom vyrazit na procházku.”
Tím ovšem žena ve skutečnosti myslí, že bychom se mohly tak deset minut procházet a následně bychom zašli na dobrou večeři nebo na skleničku (spíš dvě nebo tři) vína. Partner si to ovšem vyloží jako pobídku k celodenní dvacetikilometrové túře po brdských hřebenech. A pak se divíme, když se nás zeptá, proč se tváříme tak otráveně, když jsme si to samy vymyslely…
„Tohle si nemůžu vzít na sebe, vypadám jak vorvaň.”
Samozřejmě že nám to sluší, však to také v zrcadle vidíme, ale potřebujeme o tom být ujištěny. Nejlépe hned a tak, že nám partner dá najevo, že vypadáme lépe než Claudia Cardinale. K tomu ale nedojde, maximálně vám partner odvětí, že to přece není tak hrozný. A máme zkažený zbytek večera, v tom lepším případě.
Bohužel se lží dopouštíme i tehdy, když mluvíme se svými kamarádkami.
„Ježíš, ten je tak roztomilej.”
Říkáme pokaždé, když nám kamarádka představí svého novorozeného synka (nebo dcerku) a to i ve chvíli, kdy se nám dítko ani trochu nezdá roztomilé, natožpak hezké. Ale v tomto případě je skutečně lež milosrdnější. Jenže my z toho máme výčitky, protože není možné, aby se nám nelíbilo miminko naší nejlepší kamarádky. Ujišťujeme vás, že to ale skutečně možné je.
„Moc ti to sluší.”
Občas to může být pravda, ale většinou to je bohužel lež. Styl své kamarádky nechápeme. Nerozumíme tomu, proč pořád střídá barvy vlasů. Stejně tak nerozumíme tomu, jak může nosit legíny, když má minimálně dvacet kilogramů nadváhy. Pokud ale nechceme mít o kamarádku míň, lhát musíme, stůj co stůj.
„Jo, je to moc dobrý.”
Kamarádka nám donese kus koláče, na který zrovna o víkendu našla recept v jedné ze svých nových kuchařek. Na pohled sice vypadá krásně, ale chutí připomíná houbu na mytí nádobí s trochou cukru a skořice. Ale copak to můžeme říct?
„Jo, je fakt super.”
Každý půl rok vám představí svůj nový objev a pokaždé je to ten podobný typ, který vyloženě nemůžete vystát. Přesně víte, proč jí vztahy nevycházejí, ale říct jí to do očí nepřichází v úvahu. Nového partnera jí sice pochválíte, ale už předem víte, že je to marný boj.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Brýle podle obličeje. Které sluší „čtverci“ a jaké barvy obrouček sednou blondýnkám?
Jste žena v ohrožení? 4 typy partnerek, kterým jsou muži nejčastěji nevěrní!
