Z malé Heleny Málkové se stala nepřehlédnutelná herečka
Helena Růžičková se narodila 13. června 1936 v Praze jako Helena Málková. Kdyby žila, dnes by oslavila 90. narozeniny. Už od dětství měla blízko k pohybu, divadlu a vystupování. Věnovala se baletu, objevovala se v dětských rolích a postupně se dostávala ke světu filmu a divadla.
Její cesta k herectví ale nebyla jednoduchá. Nebyla typem klasické filmové krásky, kterou by tehdejší prostředí automaticky tlačilo do hlavních rolí. Sama si musela své místo vybojovat. Neuspěla při pokusech dostat se na hereckou školu, pracovala jako zubní laborantka, působila také kolem divadla a k herectví se dostávala postupně.
Právě to jí později možná pomohlo. Nepůsobila jako herečka odtržená od běžného života. Naopak. Její postavy měly v sobě něco syrového, přímého a lidového. Růžičková dokázala zahrát ženu z masa a kostí, která se směje nahlas, hádá se bez servítků, ale zároveň v sobě může nést bolest, únavu nebo velkou vnitřní sílu.
Heduš, Škopková a role, které zlidověly
Do širšího povědomí se výrazně zapsala už díky Homolkovým, kde vytvořila postavu Heduš. Tahle role ukázala její výrazný komediální talent, schopnost přesně načasovat repliku i pracovat s energií celé scény. Růžičková nebyla herečka, kterou bylo možné přehlédnout. Jakmile se objevila v obraze, přitáhla pozornost.
Největší popularitu jí ale přinesla trilogie Slunce, seno režiséra Zdeňka Trošky. Marie Škopková se stala jednou z nejznámějších postav české filmové komedie. Hlučná, výbušná, temperamentní, věčně v pohybu a vždy připravená vypustit větu, která se lidem zaryla do paměti.
Právě Škopková z ní udělala hereckou legendu pro několik generací diváků. Zároveň ji ale také částečně zastínila. Mnoho lidí si Helenu Růžičkovou dodnes vybaví hlavně jako ženu s šátkem na hlavě, která ve vsi řídí domácnost i rodinu s razancí tanku. Jenže to byl jen jeden odstín jejího herectví.
Růžičková měla dar komiky, který nebyl postavený jen na křiku. Uměla mimiku, pauzu, pohled, tělesný humor i přesnou reakci na partnera ve scéně. Její komediální role fungovaly proto, že nepůsobily papírově. I když byly někdy přehnané, pořád měly základ v reálném typu člověka, kterého divák poznával ze života.
Nebyla jen Škopková. V dramatických rolích ukázala jinou sílu
Je fér připomenout, že Helena Růžičková nebyla jen komediální herečka. Když dostala vážnější roli, dokázala ukázat mnohem jemnější a hlubší polohu. Výrazným příkladem je seriál Vlak dětství a naděje, kde ztvárnila Annu Urbanovou. Tady nepůsobila jako figurka pro smích, ale jako silná žena zasazená do těžké doby.
Ve Vlaku dětství a naděje ukázala, že její herectví nestojí jen na temperamentu. Uměla zahrát obyčejnost, úzkost, mateřskost i tvrdost člověka, který se musí vyrovnávat s tlakem okolností. Její výkon měl v sobě civilnost a váhu. Nebyl to typ role, která by se citovala na večírcích, ale patří k těm, které dokazují její skutečný herecký rozsah.
Podobně důležitá byla také Přítelkyně z domu smutku. Seriál podle předlohy Evy Kantůrkové nabídl Růžičkové úplně jiný prostor než lidové komedie. V prostředí ženské věznice dostala možnost ukázat tvrdší, vážnější a dramatičtější polohu. I tady bylo vidět, že v sobě měla mnohem víc než jen schopnost rozesmát publikum.
Objevila se také v Třech oříšcích pro Popelku, Arabele, Pan Tau nebo dalších filmech a seriálech, které patří k televizní paměti několika generací. Její filmografie není jen soupis vedlejších rolí. Je to obraz herečky, kterou si režiséři často vybírali pro výraznost, energii a schopnost dát i menší postavě jasný tvar.
Kontroverze, alkohol a konflikt s režimem
K životu Heleny Růžičkové patří také kontroverznější kapitoly. Jednou z nejznámějších je událost z roku 1973, kdy se po jednom vystoupení dostala do konfliktu kvůli protikomunistickým výrokům. Později se opakovaně připomínalo, že StB na ni vedla svazek s krycím názvem Tanečnice.
Tahle kauza se často zjednodušuje na historku o opilé herečce, která měla křičet proti komunistům. Ve skutečnosti šlo o mnohem citlivější situaci. V normalizační době mohly podobné výroky znamenat zásadní profesní problém. Růžičková měla po incidentu čelit omezení práce a celá věc ji psychicky zasáhla.
Není potřeba z ní dělat hrdinku ani oběť bez chyb. Byla temperamentní, někdy divoká a její život nebyl uhlazený. Právě v tom ale působí lidsky. Nebyla uměle dokonalá osobnost z pomníku. Byla to žena s obrovskou energií, silnými emocemi, úspěchy i pády.
Osobní ztráty a konec života
Helena Růžičková neměla lehký soukromý život. V seriálu Vlak dětství a naděje zazněla její slavná věta: „Na tragickej život já jsem pes.“ A právě tahle hláška k ní zpětně zvláštně sedí. Za výrazným smíchem, temperamentem a pověstí ženy, která vydrží skoro všechno, stály i těžké ztráty a bolestivé životní momenty.
Sama Růžičková později bojovala s rakovinou. I v nemoci zůstávala veřejně známou osobností a dokázala o svém stavu mluvit otevřeněji, než bylo u řady celebrit běžné. Zemřela 4. ledna 2004 v Plzni ve věku 67 let.
Herečka, kterou nelze zmenšit na jednu roli
Helena Růžičková zůstane pro mnoho lidí navždy Škopkovou. Je to pochopitelné, protože Slunce, seno se stalo jedním z nejsledovanějších fenoménů české filmové komedie. Jenže zmenšit ji jen na tuhle roli by bylo nespravedlivé.
Byla herečkou, která měla mimořádný komediální instinkt, ale také schopnost zahrát bolest, tlak a vnitřní sílu. V lidových komediích bavila davy, ve vážnějších rolích ukazovala, že její talent měl hlubší základ. Právě proto má smysl si ji při jejích nedožitých 90. narozeninách připomenout nejen jako Škopkovou, ale jako jednu z nejvýraznějších osobností českého filmu a televize.
MOHLO BY SE VÁM LÍBIT
Ďábel nosí Pradu 2: český dabing navazuje na legendu. Vrací se hlasy, které si pamatujete
Milovaná Dana Medřická: Ikona českého filmu by dnes oslavila narozeniny
