Zažila bombardování za druhé světové války
Sicilský temperament v sobě rozhodně nezapře, právě na Sicílii sahají její kořeny. Claudia Cardinale se ale narodila v Tunisku. Tehdy se psal rok 1938, tatínek byl inženýrem, který stavěl v severní Africe železnice. Už jako malá si ale musela projít hotovým peklem. Stala se svědkem bombardování Tunisu během druhé světové války. Přímo na dvůr vedle domu, v němž s rodinou žila, dopadla bomba. Zřítil se celý dům, ale jejich byt zůstal netknutý. Dodnes tuto skutečnost herečka považuje za osud. Neměla zemřít. Před sebou měla celý život.
Sen stát se učitelkou jí nevyšel
Její celé jméno zní Claude Joséphine Rose Cardinalová. Protože byla původem Italka, už na základní škole v Tunisku se potýkala s nenávistí a šikanou ze strany spolužáků, protože Italové podporovali fašistické Německo. Nejprve docházela do dívčí klášterní školy v Kartágu, následně zde navštěvovala i střední školu.
Vždycky si přála být učitelkou, protože i přes všechnu nenávist spolužáků si školu doopravdy zamilovala. Jenže to jí osud nedopřál, měl pro ni připravenou mnohem zajímavější dráhu. Jednoho dne se před její školou zjevil herec Omar Sharif v doprovodu režiséra Baratiera. Tehdy bylo Claudii patnáct let a už jí byla nabídnuta první malá role. Předtím si zahrála pouze ve francouzském dokumentárním snímku společně s dalšími spolužačkami, který se promítal na filmovém festivalu v Berlíně.
Vlastní dítě vydávala za bratra
V osmnácti letech vyhrála v Tunisku soutěž krásy. Odměnou jí byla cesta do Benátek, ke všemu v době, kdy zde probíhal filmový festival. V roce 1957 společně s maminkou do Itálie odjela a začala studovat herectví na filmové škole Centro sperimentale v Římě. Její krása a snědá tvář nezůstala bez povšimnutí. Ihned si získala režiséry i italské diváky. Tehdy si nedokázala představit, co všechno s ní herecká kariéra dokáže provést. Život se jí změnil téměř ze dne na den.
Muži na ni stáli frontu a Claudia byla příliš důvěřivá a na všechny až moc hodná. V sedmnácti letech ji potkala další tragédie, znásilnil ji Francouz, který pracoval u letectva. Otěhotněla s ním a místo toho, aby ho udala, začala se s ním stýkat o to víc. Na potrat jít nechtěla, ale protože měla slibně rozjetou kariéru, nechtěla se vzdát ani jí. Nezbylo jí proto nic jiného než těhotenství tajit. Před šéfem společnosti Cristaldim, která jí dávala práci, ale těhotenství utajit nemohla.
Nakonec se mu herečky zželelo a poslal ji i s matkou do Londýna, kde mohla v klidu a tichosti porodit bez toho, aniž by na sebe přitáhla ještě víc pozornosti. A tak se jí 19. října 1958 narodil syn Patrick. Pak se vrátila do Říma, ale syna nepřiznala. Tvrdila, že jde o poslední dítko její matky, a tudíž jejího bratra. Bohužel však musela tajit pravdu i před samotným Patrikem, a ten byl proto dlouhá léta přesvědčen, že je Claudia jeho sestra, nikoliv skutečná matka.
Manžel ji hlídal na každém kroku
Po návratu do Říma začala chodit s Cristaldim, nikdy spolu ale nebydleli. Ani sama Claudia jejich vztah za skutečnou lásku nikdy nepovažovala, spíš k němu cítila vděk, že jí umožnil porodit v Londýně. Brzy po návratu ale herečka zjistila, že už není tak svobodná jako dřív. Svazovaly ji nejrůznější smlouvy a bez souhlasu se nemohla ani nechat ostříhat. Cristaldi musel vědět o každém jejím kroku, jeho asistentka mu také denně podávala hlášení, co celý den Claudia dělá.
Řídil jí život do poslední minuty. Stejně tak si usmyslil, že se v roce 1966 v Atlantě vezmou. Sňatek ale v Itálii za právoplatný uznán nebyl. Cristaldi si také osvojil jejího syna Patrika bez toho, aniž by to dal herečce vědět. Už rok předtím ale musela jít herečka s pravdou ven. Novináři se o Patrickově původu dozvěděli a Claudia tak celou pravdu zveřejnila v časopise Oggi.
Randila s Belmondem, hrála po boku Brigitte Bardot
V roce 1975 sebrala všechnu svou odvahu a Cristaldiho opustila. Chtěla udělat tečku za šedesátými léty, na které dodnes nevzpomíná příliš v dobrém. Alespoň co se týče jejího milostného života. Naopak kariérně byla šedesátá léta nadmíru úspěšná. Cestovala po Evropě i po Americe, získala si tak diváky po celém světě. Lidé ji měli za erotický symbol a skutečnou hvězdu. Během šedesátých let natočila filmy jako Roccoa jeho bratři nebo Krásný Antonio, kde si zahrála s legendárním italským hercem Marcellem Mastroiannim.
Později hrála v komedii Cartouche po boku Jeana-Paula Belmonda, který se stal na krátký čas jejím milencem. Jejím prvním americkým filmem byla detektivka Růžový panter. Za roli v historické fresce Gepard získala Zlatou palmu. V roce 1968 se v kinech začal promítat jeden z nejslavnějších filmů, ve kterých kdy hrála, western Tenkrát na západě.
V roce 1971 si zahrála společně s Brigitte Bardotovou v komedii Petrolejářky. Nechyběla ani ve slavném snímku Ježíš Nazaretský Franca Zeffirelliho.
K synovi nikdy cestu nenašla
Jejím dalším životním partnerem se stal režisér a scenárista Pasqual Squitieri, pod jehož vedením si také několikrát zahrála. Považovala ho za vzor a zároveň se mnohokrát nechala slyšet, že pro ni znamenal symbol svobody. Byl úplně jiný než Cristaldi. Nikdy ji v ničem neomezoval. V roce 1979 porodila Squitierimu dceru Claudii.
V tom samém roce se ovšem Claudia stala babičkou, jejímu synovi Patrickovi se totiž narodila dcera Lucille. Bohužel si ke svému synovi nikdy nenašla tu správnou cestu, jejich vztah byl ve všech myslitelných směrech příliš komplikovaný. Nakonec se po narození dcery Lucille odstěhoval do Ameriky a své matce se ozýval maximálně jednou nebo dvakrát do roka.
Jejím domovem se stala Paříž
V osmdesátých letech se Claudia Cardinale odstěhovala do Paříže, kde žije dodnes. Její dcera zde navštěvovala bilingvinní anglickou-francouzskou školu, Squitieri z filmu přesedlal na politiku. Claudia s Pascalem prožili třicetiletý vztah, nakonec jí ale opustil, aby se mohl oženit s mladou italskou zpěvačkou Ottavií Fusco. Claudiina dcera Lucille nakonec vystudovala dějiny umění na pařížské Sorboně.
Miluje svou dceru, květiny a cigarety
Během své kariéry natočila přes sto padesát filmů. Od roku 2000 začala rovněž působit v divadle. Hereckou kariéru ale nakonec upozadila proto, aby se stala velvyslankyní UNESCO, kdy se zaměřila na ochranu ženských práv v Tunisku. V roce 1995 byla také vydána její biografie s názvem Já Claudia, ty Claudie, v níž se svěřuje nejenom s tím, co ji v životě nejvíc trápilo a čím vším si musela projít, ale také prozradila, co jí dodnes dělá tu největší radost.
Miluje svou dceru, květiny a také cigarety. Neméně zbožňuje překvapení a je ráda ohromována. Je pořád tak nespoutaná a divoká, jako bývala před třiašedesáti lety, kdy poprvé stanula před kamerou a poznala prkna, jež znamenají svět.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Antonio Banderas oslavil šedesátku. Co si uvědomil po infarktu?