S Irenou jsme se znaly od školky, vyrůstaly jsme spolu, chodily jsme na stejnou základní školu, a i když jsme každá dělaly jinou střední, pořád jsme byly nerozlučná dvojka. Koho by tehdy napadlo, že společné bydlení s kamarádkou, to vše zabije.
Kámošky na život a na smrt
Bydlely jsme od malička kousek od sebe v malém městě, ve kterém nebylo špatně, ale my chtěly jít do velkoměsta za zábavou a prací samozřejmě. Povídaly jsme si o tom roky, plánovaly jsme to a těšily se. Myslely jsme, že nás nic a nikdy nemůže rozdělit. Ale rozdělil nás právě náš sen. Jakmile jsme se spolu sestěhovaly, jako bychom byly úplně dvě cizí holky. Po dokončení studií na střední škole jsem začala s hledáním práce, a v té době měla Irena ještě rok školy před sebou.
Já jsem dělala jen tříletý obor a ona studovala na čtyřletém. Práci jsem si našla ve velkém městě docela rychle, ale byl problém s bydlením. Bylo to na mě dost drahé, rodiče mi moc pomoci nemohli, takže jsem přemýšlela, co dál. Irena přišla s tím, že půjde do podnájmu se mnou, že školu dodělá i tak a najde si brigádu. Bydlení s kamarádkou mi v té době přišlo ještě jako dobrý nápad. Přece by mě v tom nenechala, takové jsme byly friends.
Noční život už pro mě nebyl
Společné bydlení začalo a my se začaly hádat už od počátku kvůli malichernostem. Já chtěla mít na kuchyňské lince odkapávač, jí tam překážel. Já chtěla dát do koupelny skříňku, na kterou ale ona nedosáhla. Když jsem nechala hrnek od kávy na stole, Irena na mě hned vyjela, že je v bytě kvůli mně nepořádek. Nemohly jsme se dohodnout, kdo začne s úklidem, ani jak se v uklízení vystřídáme. Zkrátka to šlo úplně od desíti k pěti a stále se to stupňovalo.
No, a zatímco já jsem chodila do práce na tři směny, Irena měla jen občasné brigády, protože stále dodělávala školu. Jenže po nocích se chtěla bavit. Stále někoho vodila domů a pořádala mejdany, ale pro mě už ten noční život nebyl. Vždyť jsem vstávala o půl páté do práce! Jenže omezování nebylo nic pro ni. Myslím, že jsem si i přišla dospělejší a ona si kvůli tomu připadala, že ji sekýruji a chovám se jako její máma. Tak to ale nebylo. Chtěla jsem od kamarádky jen trochu tolerance.
Poslední kapka
Takhle to šlo dlouhé dva roky. Irena sice dokončila školu, našla si práci, ale svůj životní styl nezměnila. Bylo to pořád stejné. Byly jsme si cizí stále víc a víc. Zároveň jsem si všimla, že se začala bavit s nepříliš vhodnými kamarády. Noční party u nás už byly na denním pořádku. Takže jsem pak dlouho přemýšlela o tom, že se odstěhuji. Něco jsem si totiž našetřila. Ale přišlo mi, že bych ji tím velmi zklamala, že bych ji zradila, vždyť i ona mi tehdy pomohla.
Poslední kapkou byla party, která se jim vymkla kontrole. Přišla jsem z odpolední směny večer domů a u nás – boží dopuštění. Všude byli lidé, alkohol, kouřilo se v bytě, což nám majitel zakázal. Asi kolem půlnoci už nám na dveře bouchali policisté, které zavolali sousedi.
Nájemní smlouva byla na mě ještě z doby, kdy Irena studovala. Takže následný problém jsem řešila já. Policie u nás ale našla hledaného mladíka, který měl nějaké problémy s drogami, takže to jen přililo olej do ohně. Byl to průšvih a mně došlo, jak moc se Irena změnila. Strašně jsme se pak pohádaly, nakonec jsem z bytu neodešla já, ale vyhodila jsem svou kamarádku.
Moc mě to mrzí, takhle to dopadnout nemělo a není den, kdy bych na Irenu nemyslela. Úplně nám to zkazilo přátelství. Byla chyba se společně sestěhovat a už bych do toho nikdy nešla. Společné bydlení s kamarádkou naše přátelství zničilo.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Radka (22): Úchylný soused mi nedá spát. Kdy už bude konečně klid?
Antonie (36): Nevěra je mé druhé jméno. Chodím za svým sousedem!