Ráno a kocovina
Ráno s kocovinou je to nejhorší, když je vám víc jak třicet…no dobře čtyřicet. Je vůbec ráno? Nemůžu si vzpomenout, jak jsem se dostala domů, hlava mi třeští, pokoj se hýbe a žaludek mám jak na vodě… Mám jediné štěstí, že mí rodiče vzali děti na prodloužený víkend na hory.
Teď by se mi tu hodil někdo, kdo by mi donesl prášky. Jak tak ležím v posteli jako mrtvola, a pravděpodobně tak i vypadám, zaposlouchám se do zvuků v okolí. Chci poslouchat to ticho, které se rozléhá po bytě. Něco mi tu nehraje. Kde je to ticho? Televize hraje, a z kuchyně se ozývá rychlovarná konvice. Někdo je u mě v bytě! Nemám sílu se zvednout, napadá mě jen to nejhorší. Někdo se mi vloupal do bytu, chce mě vykrást, znásilnit a zabít… pro hezkou atmosféru si pustil televizi a teď si vaří kafe.
Ženská měj rozum, proč by se vloupal zrovna sem? Zvenku ani zevnitř to taková hitparáda není, aby to někoho lákalo ke vloupání. Z proudu myšlenek mě vytrhne zacinkání nádobí, jak jej někdo položí na noční stolek vedle postele.
Zdá se mi
Vzhlédnu tím směrem a uvidím JEHO. Tělo Adonise se nade mnou sklání, bez trika, jen v boxerkách. „Dobré ráno.” zazubí se na mě. „Nesu ti aspirin.” Spása je tady. „No, a až budeš chtít, udělám palačinky.” On se mi snad zdá… může být někdo takhle dokonalý? „Budu vedle, kdybys něco potřebovala.” Políbí mě na čelo, a odejde.
Dám si prášek, a pořádně ho zapiju, zapomněla jsem jakou mám žízeň. Najednou na mě padne únava, zavřu oči a usnu.
Šlofík mi udělal dobře, otevřu oči, a konečně se rozhlédnu kolem sebe. Moment. Nějak to tu nepoznávám. Nemám noční stolek, a vlastně ani pořádnou postel. Tohle není moje ložnice. Tohle je JEHO ložnice. A právě jsem odhalila záhadu, kam se podělo jeho triko, mám ho na sobě já.
Uspokojení
Ráno se mi vybavují se mi útržky minulé noci.
Jeho rty na mých. Horký dech na krku. Hlava zabořená v mých ňadrech. Mé rty kolem jeho ztopořeného údu. Ruce na mých bocích. ON nade mnou přirážející jak o život.
Krom otevření balení kondomů a následném šukání do bezvědomí, jsme otevřeli svá srdce.
Dravý, zuřivý sex, který nastal po hodinách povídání, přešel do náruživého milování. Když pak jeho ztěžklé tělo leželo na mém, pohrávala jsem si s jeho vlasy na krku. Necítila jsem se provinile ba naopak, cítila jsem pocit naprostého uspokojení.
To je má poslední vzpomínka… pak si jen vybavuji bolest hlavy a pocit na zvracení. Tohle všechno je ale pryč. Musím zjistit, co mi to dal za zázrak, po kocovině není ani památky. Rozhodnu se vyjít z ložnice, oděná jen do jeho trika, stejně mi nic jiného nezbývá, po mém oblečení vyhlásím celostátní pátrání později.
Stojí zády ke mně, dívá se z okna. Dopustil se obrovitánského hříchu. Svá široká ramena, štíhlý pas, zadek k nakousnutí a vypracované nohy zakryl oblekem.
Nové ráno – realita volá
„No a tohle se odehrálo před dvěma týdny. Nebo taky možná ne… Nějak si tím nejsem jistá. Mám okno a tohle možná všechno byly halucinace. Od tý doby jsem o něm neslyšela… “ Podívám se na svou kamarádku – Vandu. Sedíme spolu u ní v bytě na gauči. Z vedlejší místnosti se ozývá rádio. Na klíně houpu její vnouče. Roční holčička se na mě směje. Je to krásný zvuk. Dětský smích mi chybí, mé děti jsou už velké. Třináctileté syn se už nechce k mámě přitulit. Přivinu k sobě tohodle prcka. Před dvaceti lety jsem takhle držela její maminku. Všechno nějak uteklo.
„Už by měla jít spát, půjdu ji uložit.” Předám malou Vandě do náruče.. „Už bych měla jít, musím ještě vyzvednout děti u našich.” Rozloučíme se. Nastoupím do výtahu a zmáčknu tlačítko označující přízemí.
Podívám se na sebe do zrcadla, něco se za poslední dobu změnilo. Vlasy mám lesklé, pleť svěží. Usměju se na sebe, mám sice rozporuplné pocity, ale vypadám dobře.
Vystoupím z výtahu s úsměvem na rtech. Otevřu dveře a tam stojí ON. „Kláro, …”
MOHLO BY SE VÁM HODIT