Malá lež plodí větší
Začíná to maličkostmi. Nespláchly toaletu, neumyly si před obědem ruce, nevyčistily si zuby. Ale vám řeknou, že to udělaly. Lež jen tak z pohodlnosti, aby se děti nemusely vracet a vykonat něco, co je nebaví. Tak to prostě zkusí.
Testují si reakci dospělých. A když jim to projde, pokračují dál. Podle odborníků je lhaní běžná věc a u předškolních dětí jde prý dokonce o znamení normálního vývoje mozku. Do šesti let věku se pokládá lhaní u dětí za běžné.
Ovšem jakmile je budete bagatelizovat, začnete je považovat za normu, či se dokonce smát a vtipkovat, co si to dítě zase vymyslelo, můžete si zadělat na velký problém. Protože odnaučit děti ve školním věku lhát už nebývá jednoduché.
Lež ze strachu, lež z prospěchu
„Mami, mě bolí břicho,“ řekl nedávno ráno matce šestiletý prvňák. Hodná maminka zařídila hlídání a chlapeček se povaloval doma u pohádek. Byl teprve třetí zářijový týden. Chlapeček, nezvyklý na školní režim, si zřejmě chtěl udělat jeden volný den. Jenže hlídací babička lež obratem odhalila.
V tomto věku už jde o jasnou lež z prospěchu a v podstatě o záměrný podvod s cílem oklamat jinou osobu. Nelze ji proto brát na lehkou váhu. Je třeba se dobrat toho, co dítě ke lži vedlo. Jakmile mu totiž taková lež projde, bude se na této vlně vézt pohodlně dál. A bude se domnívat, že mu projde lež větší a ještě větší.
Stejně nebezpečná může být lež ze strachu. Dítě se nemusí ve škole stát hned třeba cílem šikany. Stačí něco malého. Zatím si nenašlo kamarády. Nelíbí se mu učitel. Nezvládá přísnější režim, než jaký byl ve školce. I takovou lež je třeba odhalit a řešit.
Dejte dítěti šanci přiznat se. Pokud se přizná, rozeberte s ním důvody, proč lhalo. Když se přiznalo, tak ho netrestejte. Ale vysvětlete mu, že lhát se nemá.
Nejdete dítěti příkladem? Milosrdné lži dospělí říkají denně
Je prokázáno, že prakticky denně řeknete nějakou milosrdnou lež. Například, že to kolegyni sluší nebo že ten koláč je dobrý. Zasmějete se šéfovu vtipu, který vám vůbec vtipný nepřipadá. Vymluvíte se z návštěvy s tím, že máte rýmu.
A dítě vás často slyší. Třeba jak jste chválila před domem sousedku, že má pěkný účes, a doma jste manželovi řekla opak. Druhý den vám dítě na otázku, zda snědlo svačinu, řekne, že ano. Přitom ji vyhodilo do popelnice. Dítě se prostě učí formou nápodoby, a tak si může vytvořit vzorec, že když lžete vy, může také. Přitom v tomto případě jde „jen“ o milosrdnou lež, kdy „chrání“ druhé před informacemi, o nichž ví, že by mohly ublížit.
Takže prvním a nejtěžším krokem je neříkat milosrdné lži. Jestli se vám něco nelíbí, raději mlčte a nechvalte. Nechce se vám s přítelkyní na kafe? Řekněte jí to. Nevymlouvejte se na neexistující problémy. Jinak budete těžko dítě přesvědčovat, že vy můžete a ono ne.
Rozlište lež od fantazie. Nechte děti vyprávět příběhy
Mnoho dětí vypráví od raného věku příběhy, které se nestaly. Dovedou je podat takovým způsobem, jako by to byla skutečnost. Vymyslí si imaginární kamarády, přikrášlí události, které se skutečně staly. A v této fázi je důležité odlišit fantazírování od skutečné lži. Motivací může být snaha být zajímavý. Dokázat se bavit ve společnosti starších lidí, upoutat je svými zážitky.
Děti v tomto případě rozvíjejí svou fantazii a vy jim musíte dát najevo, co je lež a co je vymyšlený příběh. Dopřejte jim jejich vymyšlené postavy a neříkejte, že lžou. Spíš poukažte na to, že je to hezký příběh a že by ho dítě mohlo nakreslit, napsat. Můžete si s ním hrát na malého spisovatele, vypravěče příběhů, které ještě nejsou v knížkách. Jen ukažte dítěti hranice mezi smyšlenkou a pravdou.
Místo konstatování „zase mi lžeš“, řekněte „vyprávěj svůj nový příběh“. A poslouchejte tak, jak vaše dítě poslouchá pohádku před spaním. Pak mu třeba zatleskejte nebo poděkujte a řekněte, že se těšíte, až vymyslí další.
