Kde má Nela hranice
Mám vnitřního kritika, hlasitýho, škodolibýho, někdy snad až zlýho… je to takový můj malý vnitřní Gremlin. S Marcelou pracujeme na tom, aby se nekrmil po půlnoci a byl to parťák, a takový milý, chundelatý mončičák. Při posledním koučinku na mě ale teda dělal kiš kiš na plný pecky. Jo a prý mlžím (čemuž jsem musela dát za pravdu), tak věcně k věci.
Proč, proč, proč?
Celý týden jsem mrčela, proč jsou lidi různí.
- Proč jim není jasný, že chodit mi na pozemek, když nejsem doma, není ok.
- Proč mi ve frontě funěj za krk.
- Proč, když už se s vypětím všech sil naučím říct NE, mi musí dál nabízet službu, kterou nechci.
- Proč, když se konečně odvážím říct si za prodej XY (dostaďte si od staré skříně, přes kolo po starožitnost cokoli) rozumnou částku (ale jen si o peníze říct, je prostě nadlidský úkon), zrovna mě kupující špatně slyší a já musím částku opakovat a to fakt nahlas? Proč, proč, proč?
- Proč to ostatní nemaj aspoň podobně jako já?
- Proč se musím stále něco učit a nastavovat si hranice? Proč se mi stále vrací tytéž situace v bledě modrým, který na mě řvou: „Tak už ale sakra řekni, že ti něco vadí!“ No proč?
To abys konečně pochopila…
Abych se už konečně naučila ty dovednosti, které mi život zlepší. Je to můj život, můj boj, můj posun. Když to vidím napsané, vnímám to celé už jinak. Ale souhrn podobných situací a únava a pevně zaryté vzorce chování, že ale přece moje potřeby jsou až na druhém (třetím, čtvrtém… ) místě, že hodný holky ale vycházejí vstříc a podobný laskominky, mě nejdřív dovedly k tomu, že to vezmu metodou „na Houdiniho“. Prostě zdrhnu, pořídím si opuštěný ostrov a bude.
Lehce si máchajíc nožky v bahýnku sebelítosti to líčím Marcele a té jen prsty po klávesnici ťukají, jak skoro nestíhá vypisovat moje Emoční rovnice. Pak nastává „proč fáze“. Je to část koučinku, pro mě je náročná, a je to vnitřní boj chtíče změnit život. Rozumu, který si spoustu věcí nechce přiznat a bacha, i hodný holky maj svý hranice a ego, a to jednomu taky vždycky není dobrý rádce.
Kouč Emočních rovnic vám čte ty „poklady“, co z vás vypadaly… a ptá se, proč to tak je? Proč si myslíš, že musíš vycházet ostatním vstříc? A já se kroutím, dělám určitě grimasy a odpovídám, dokud to jde. Někdy narazíme na blok v hlavě a ten dál nepustí. Prostě to nejde. Tak se vrhneme na další Emoční rovnici, další zajetý vzorec a loupeme ty nánosy generací zas o kus dál.
Práce na doma se pomalu stupňuje, jak se člověk učí s Emočními rovnicemi pracovat. Počty rovnic, které jsou už otočené správným směrem se zvyšují, vizualizací přibývá. Na to se těším. Pak to bude fičák.
Můj pokrok
Jste tabulkoví? Excel je váš BF? Můj upřímně ani ne. Jsem spíš na pocity. Ale zas máte recht, že je to přehledný a měřitelný a výstižný, proto jsem si pro sebe i pro vás dala za úkol vyhodnocovat koučink. Takže konkrétně. Kde vidím posun? Co jsem se naučila?
- Řekla jsem NE, řekla jsem ho v klidu, několikrát po sobě a nepřišel obvyklý pocit špatného svědomí, že takováhle drzost se přece nedělá. Ale netvrdím, že to bylo úplně snadný.
- Řekla jsem si pevně (a bohužel fakt donucená i hodně nahlas) o pro mě rozumnou sumu za prodej věci (dřív bych ji věnovala zdarma, protože a protoč, přece nebudu po někom chtít peníze).
- Chodím dřív spát (tělo mi samo vypíná po půlnoci, ale v dobrém), dřív pro mě pracovat do jedné nebo dvou do rána byl standard, a pak si ráno vstávejte kolem sedmé a frčte na sto procent, měsíce v kuse.
- Udělala jsem první kroky v delegování práce a setkalo se to s přízní.
- Přišlo mi to jako klišé, ale fakt se na sebe ráno dívám do zrcadla, usmívám se a říkám si: „Dneska by to šlo,“ a je mi v tom prostě líp, zvyšuje to sebevědomí.
Ještě bych dodala, že jsem na poslední koučink dorazila rozložená jak dětská svačina zapomenutá přes víkend v baťohu. Kvituju, že to Marcela vzala jako fakt a sezení tomu přizpůsobila. Ne, že by mě šetřila, svou práci odvedla dobře. Ale tak, že jsem cítila, že ví, kdy netlačit na pilu. Má můj obdiv, říká totiž lidem věci, který o sobě nechtěj vědět. Dokáže posouvat hranice.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Nela v koučinku: Čtyřka je číslo, které odráží stabilitu a sílu. Co si odnáším ze čtvrtého sezení?