Začneme utrácet za zbytečnosti, které nikdo nepotřebuje? No panečku – a jak! Posedlost slavením samozřejmě není žádná novinka, ke konci své světovládné říše se proveselili a proslavili staří Římané. Těm ale přece jen chyběl internet, televize a hromada marketingových budižkničemů, kteří do člověka dokáží napumpovat pocit, že teď, právě teď musí něco slavit, jinak… jinak to dopadne špatně!
Potřeba, spotřeba a tak dále
Když se my kluci, co spolu chodíme, sejdeme u sklenky, vyprávíme si samozřejmě o svých nejdražších pokladech. Je pod naši úroveň nakukovat do katalogů, sbírat slevové kupony nebo šmejdit po tom, kde mají na internetu co levněji. Muži žijí v jednoduchých krocích – jdeme, vidíme, zakoukáme se, koupíme a odejdeme. Když se nám něco líbí, nemusíme kolem toho tancovat a neotevíráme na mobilu kalkulačku, abychom zjistili, o kolik je to v supermarketu A levnější než v supermarketu B.
Potřeba musí být ukojena!
A přesně v tomhle je problém. My ukájíme okamžité potřeby. Ženy? Ty nakupují stylem „co kdyby se to jednou hodilo“, občas posíleným úhlem pohledu „za ty peníze…“ a je to zvláštní, ale nedokáží se z vlastních chyb poučit.
Pokud mluvím o okamžitých potřebách, má to samozřejmě i další rozměr. Kdybych nevěděl, že proslulé „trojvéčko“, totiž Vánoce, Velikonoce a Valentýna vymysleli potrhlí mniši, měl bych rovnou dva podezřelé: buď by to byla žena, která podobné svátky vnímá jako pobídku k tomu, aby se mohla zeširoka rozšoupnout, nebo přihřátý marketingový týpek, který se snaží prodat zbytečnosti.
Alkohol, čokoláda, baňky…
První vlna celosvětového šílenství přichází začátkem prosince. Mikuláš. Hrůzou vytřeštěné oči dětí, dospělí se potulují po ulicích v prapodivných kostýmech a v různém stadiu opilosti. A přitom je to jen první nádech – jako by na koncertě hrábla do strun stydlivá předkapela, zatímco kotel podupává s kelímky ředěného svařáku v ruce a čeká, až to rozbalí velká hvězda. A všechny ty řeči o tom, jak se děti nemají děsit, protože zešílí, zarazí se jim růst a budou z nich okoralí duševní mrzáci – to jsou jenom takové povídačky, aby si dětští psychologové taky na tu hypotéku vydělali… dětem vůbec nevadí, když na ně někdo pouští hrůzu, už si na to dávno zvykly u televize.
A pak to teprve začne. Vánoční dav v obchodech zešílí, začne bezcílně pobíhat uličkami plnými zboží a nejlíp na splátky nakupuje plné náruče starého a zbytečného zboží. Tak trochu to připomíná volby, ale účast je nepoměrně vyšší a výsledek ještě méně odpovídá očekávání. Lidi utrácí proto – a jenom proto – že jsou Vánoce. A na Vánoce se přece utrácet musí, neasi.
… a zamilovaní budou utrácet taky!
A ještě o něco méně vkusně než koncem roku! Tak dobře, zahrajeme si hru – kdy někdo z nás posledně viděl nějaký hezký dárek k Valentýnu, který by člověka přivedl na dráhu vybraného vkusu, potěšil ho a setřel by pesimistovi z tváře sarkastický úsměšek? Ať přemýšlím jak chci, pořád mě nic nenapadá. Nicméně i pouhá zmínka o Svatém Valentýnovi stačí ženě k tomu, aby se jí rozzářily oči, zvedly koutky a kleslo IQ. Ani studované doktorce historie umění nepřijde nevhod srdce z pouti nebo krajkové kalhotky umně poskládané do tvaru květu ohavně umělé růže.
Co mi na to povíte vy?
Autor: Robert
