Nejčastější příčiny konfliktů mezi mužem a ženou a jak se naučit lépe komunikovat v partnerských vztazích

Jaké nejčastější problémy při komunikaci mezi ženou a mužem nastávají?

Nejčastějí příčinou problémů komunikace je nekomunikace. Je jedno, zda jde o životní partnery, přátele nebo rodinné příslušníky. Jednoduše nechávají problémy vyšumět, o nepříjemných věcech se nebaví a často se vyhýbají konfliktům. Nic neřeší a předpokládají, že tím je problém doživotně vyřešen. Nejčastější je, že si partneři nenaslouchají a neslyší se. Komunikace je o pozornosti. Na někoho mluvím a tím mu sděluji, věnuj mi prosím pozornost. Někdy ten druhý má tendenci dokončovat věty, skákat do řeči, dedukovat, co ten druhý chce říci a pak si po svém obsah věty vyloží. To je o vysvětlovacích stylech, které mohou být optimistické nebo pesimistické a opět o prostředí, z kterého vycházíme.

Jak případně řešit daný konflikt či zdroj našeho vzájemného neporozumění?

Pojďme si na úvod říci, že konflikt nemá být boj o to, kdo si prosadí vlastní zájem a vyhraje. Měli bychom ho vnímat jako rozpor v pohledech na jednu a tu samou věc. Každý ji vidíme díky vlastním programům z dětství a životním zkušenostem jinou optikou. To je potřeba si uvědomit a respektovat. Dá se s tím pracovat, pokud obě strany mají stejný cíl – domluvit se a nehrát slovní tenis, kdo komu dá větší smeč a kdo koho přehraje. Bez výčitek, bez používání slovíček „zase, vždycky, konečně, nikdy“. Ideálně nic neřešit doma, kde se veškerá energie z předchozích konfliktů kupí a jen na tu kupu přikládáme. Někdy pomůže si domluvit čas, termín, a případně si plánovat pravidelnost, jako když jdeme znovu a znovu na rande.

Je jedno, zda půjdeme na procházku, do kavárny, do restaurace či na večeři. Pakliže chceme něco řešit, doporučení je nesedět proti sobě, stůl je bariéra a konfrontační pozice. Sedněte si každý k rohu stolu nebo můžete i vedle sebe, byť je to nezvyklé. Lépe dojdete k nějakému výsledku, když máte k sobě blíž.

Často se na internetu nebo v knihách dočteme, že je lepší se konfliktu raději vyhnout a že páry, které se méně hádají, tak jsou šťastnější. Jde ve vztahu vážně o to nemít žádný konflikt nebo je lepší být otevřený a při konfliktech si věci alespoň vyříkat?

Ano, s tím mohu souhlasit. Páry, které se nehádají, jsou šťastnější. Jak to dělají, že se vyhýbají konfliktu, jaký návod se za tím skrývá? Často slýchávám tuto obecnou větu a pak se dozvím, že se snaží vznikající nedorozumění neřešit, ono se později objeví v jiné podobě a tak to jde dokola až se jeden z partnerů ozve, protože nedorozumění vnímá jako opakující se problém a celou dobu „předpokládal“, že to tomu druhému DOJDE. Nejhorší jsou falešné domněnky a dedukce. Přitom partner nemusí vědět, že sám živí nějaký problém, dokud se o tom nedozví. Nemusí si to vůbec uvědomit. Kdybychom řešili menší nedorozumění, můžeme se tak mnohdy vyhnout většímu konfliktu. Musí je chtít však řešit oba, nesmí jít o autoritativní rozhodnutí jednoho z partnerů a druhý pak rezignuje, aby měl klid.

Vztah je o dávání a braní a to by mělo být v rovnováze. Říkáme tomu citová banka. Je to totéž, jako když máte peníze v bance, vybíráte a dáváte tomu druhému své peníze, nevrací je a vy se dostanete do debetu. Debet zvyšujete dokud to jde a pak zjistíte, že jste na to sami. Výsledkem je, že jeden z páru zjistí, že zůstal s citovými dluhy sám a zdánlivě fungující vztah stál víceméně na něm, protože tu situaci sám dovolil.

S čím se nejčastěji potýkáte při vaší práci s klienty?

Nízké sebevědomí, chybějící sebedůvěra, program z dětství – nejsem dost dobrý, nejsem dost hodná holčička, chlapeček … bez ohledu na věk… Mluvím o dospělých lidech.

Napadá vás i nějaká vtipná situace skrze partnerskou komunikaci či neshody? Zážitky klientů nebo i vaše.

Klientka mi vyprávěla, jak byla seznámena svým kamarádem s panem Richardem někdy až o půlnoci na jedné společenské akci. Prohodili pár slov a když se chystala zavolat si taxíka, tak jí Richard nabídl odvoz, že má cestu kolem. Nechala se odvézt. Richard jí cestou vyprávěl o svém životě, podnikání a o všem, co se mu v životě nepovedlo a jaké byly jeho ex. Po 2 hodinách sezení v autě kousek od jejího domu, ho zdvořile přerušila, že je unavená a chce jít spát. Byla po jeho monologu bez energie. Za celou dobu se jí Richard na nic nezeptal, znal jen její křestní jméno a čtvrť, kde bydlela. Druhý den jí volal onen kamarád, že na Richarda udělala dojem, že si prý skvěle popovídali a jestli dovolí předat na ni číslo, že by se s ní ještě rád viděl. S poděkováním odmítla. Je to možná vtipné a současně smutné.

Jsou k dispozici nějaké statistiky nejčastějších příčin rozchodů mezi partnery?

Podle předběžných údajů uzavřelo sňatek 54, 5 tisíce párů mužů a žen, o 1, 9 tisíce více než v roce 2017. Vyšší počet uzavřených manželství byl naposledy zaznamenán v roce 2007. Nejvíce snoubenců si pro konání svatby zvolilo měsíc červen (10, 7 tisíce) a srpen (10, 6 tisíce). U 36, 6 tisíce párů šlo o první sňatek jak pro ženicha, tak pro nevěstu, u 7, 4 tisíce sňatků byli oba snoubenci rozvedení. Meziroční nárůst se týkal jak sňatků svobodných, tak rozvedených, přičemž u rozvedených byl výraznější (o 3 vs. 5 %). Nejvíce ženichů bylo ve věku 29 let a nejvíce nevěst ve věku 27 let. Podle předběžných údajů bylo v průběhu roku 2018 rozvedeno 24, 1 tisíce manželství, meziročně o 1, 6 tisíce méně. Čtyři pětiny mužů a žen se rozváděly poprvé. Celkem 10, 0 tisíce rozvodů právně ukončilo manželství bez nezletilých dětí, zbylých 14, 1 tisíce manželství s nezletilými dětmi. Rozvedeným mužům bylo v průměru 44, 8 let, rozvedeným ženám 41, 9 let.

Peníze, MD dovolená, nedostatek času na sebe, partneři se vzdalují, jsou postaveni před novou situaci po narození dítěte a rozdělují si role, kdo se bude starat o chod domácnosti a o peníze, jak bude nakládáno s časem. Setkávám se s tím, že role je partnerce/partnerovi autoritativně přidělena aniž by se na tom svorně domluvili. Ukazují se první problémy, které před narozením dítěte neexistovaly a nemuseli řešit. O vztah je nutné pečovat. Partneři si vyčítají, cítí se nepochopení. Komunikace – možná si ani neuvědomují, ale prosba, přání je dnes ve většině případů vkládána do rozkazů, pokynů, ironie. Ironie je skrytá forma agrese.

Místo proseb rozkazy

Kdy myslíš, že se uráčíš vynést ten koš? Jak dlouho budeš ještě u toho počítače? Komunikace je o trpělivosti, té je třeba se ve vztahu učit a opět se vrátím k tomu, že i těmi rozkazy si říkáme o pozornost toho druhého: „Prosím, věnuj se mi, poslouchej mě, co ti říkám a co bych rád.”

Znáte ten dialog? Partner A: “Posloucháš mě, co ti říkám?” Partner B: “Jasně, že tě poslouchám!”

Kdyby B doopravdy poslouchal/a, nepřišla by otázka od A: Posloucháš mě?,  protože by B zachytila potřebu partnera A a něco by s tím udělal/a/.