Konkubíny byly dívky pečlivě vybírané, musely splňovat přísná kritéria a jejich úkolem pak po celý život bylo jen vypadat dobře a popřípadě být po ruce císaři.
Na milostné hrátky i na plození dědice. Císařovna sice mohla být jen jedna, ale pokud zrovna ona nemohla na svět přivést dědice trůnu, mohly se o to postarat další ženy. Osud konkubín ale nebyl příliš přívětivý, a takový život přinášel i řadu zklamání.
Hierarchie císařova harému
V průběhu staletí s tím, jak po sobě vládly jednotlivé dynastie, se měnila i konkrétní podoba císařova harému. Součástí nebyly jen samotné konkubíny, ženy okolo císaře se zjednodušeně dělily do tří skupin. Nejvyšší postavení měla samozřejmě manželka císaře, ona byla oficiální císařovnou, a po matce císaře měla z žen to největší slovo.
Pak tu byly ale ještě ženy, které stály v tomto žebříčku pod císařovnou a nazývaly se manželkami císaře. Těchto žen bylo několik, počty druhých manželek a konkubín se měnily právě podle toho, jaká dynastie vládla a jak to měla nastavené. Konkubín bylo samozřejmě nejvíce, a i když přijímací řízení na konkubíny bylo náročné, mnoho z nich nikdy nemělo šanci do císařova lože ulehnout.
Tisíce vždy připravených dívek
Nějaká pravidla pro počet konkubín existovala, ale i ta byla časem změněná. Původně platilo, že si císař vybíral devět konkubín, které se považovaly za vysoce postavené. Pak bylo dalších sedmadvacet žen pod nimi, něco jako střední vrstva mezi konkubínami, a nakonec mohl mít císař dalších jednaosmdesát žen, které už byly konkubínami s tím nejnižším postavením.
Ty opravdu jen vyčkávaly, zda i na ně dojde řada a setkají se s císařem v jeho loži. Když však začala vládnout dynastie Chan, počet konkubín v císařově harému se nijak nelimitoval. V tu dobu pak na jednom místě žilo až dvacet tisíc dívek, které čekaly na svou příležitost.
Kritéria pro výběrové řízení
Stát se konkubínou, to byl vážně úspěch. V Zakázaném městě se pak každé tři roky konalo něco jako výběrové řízení na konkubíny. Všechny dívky musely mít čtrnáct až šestnáct let, musely být samozřejmě krásné, mít dobrý původ. Hodnotila se ale i cnost, chování, fyzická kondice nebo charakter dívky. Tahle pravidla si nastavila dynastie Ming, a tento systém se pak využíval pro výběr konkubín i nadále.
Konkubíny musely být disciplinované a naučit se tiše čekat a poslouchat. Žily všechny pod jednou střechou a nesměly nikdy opustit Zakázané město. Poroučely jim, a staraly se o ně, významnější konkubíny a jejich denní náplní byla hlavně péče o sebe. Musely totiž zůstat stále krásné a atraktivní, kdyby si je náhodou císař vybral.
Císařovy ženy nesměly mít vrásky nebo nedokonalou pleť. Na tohle musely opravdu pečlivě dbát. Život to byl jednotvárný a těžký, přesto to byla pro řadu dívek ta nejvyšší čest. I když se třeba nikdy císařovy přízně nedočkaly.
Nikdy za brány Zakázaného města
Zakázané město bylo uzavřené – a přijaté konkubíny se již nikdy za jeho brány nedostaly, nesměly. Co kdyby náhodou jedna z nich otěhotněla s někým jiným než s císařem? To se nemohlo dopustit. A tak i muži, kteří v Zakázaném městě sloužili, museli být vykastrovaní. Eunuchové se jako jediní z mužů mohli ke konkubínám přiblížit.
Dobrovolně kastraci ale podstupoval jen málokdo. Sloužící tak byli prakticky z větší části nějací provinilci, kteří své místo dostali jako trest. Jelikož tu ale pro eunuchy byla i jistá šance, že stoupnou ve společenském žebříčku a dostanou se k politice, když si je některé z manželek či vyšších konkubín oblíbí, našli se i tací muži, kteří se nechali vykastrovat a zaměstnat dobrovolně.
Někdy konkubíny jen celý život čekaly a vypadaly skvěle. Takový život by ale asi dnešní žena vést nechtěla.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Začínáme s akvaristikou. Proč byste si měla pořídit rybičky i vy?
