Když se to tak vezme, je manželství v podstatě zařízené jako příroda – někdy je krásně slunečno, někdy poprchává a jindy se zase strhnou přívalové deště. Na rozdíl od přírody se ale může stát, že vyjasnění po podobné prudkém lijáku nemusí nastat okamžitě. Existují také bouřky, které se promění ve čtyřicetidenní potopu světa.
A žili štastně až…
V každém vztahu, který za něco stojí, to samozřejmě čas od času zaskřípe – je to naprosto normální a i když se tomu na vrcholku zamilovanosti nechce věřit, bude nejlepší, pokud se s tím naučíme žít od samého počátku. Dodnes hodně lidí vstupuje do manželství s tím, že od téhle chvíle se všechno změní k lepšímu a hrdličky spolu budou žít šťastně až do konce světa; změna k lepšímu sice přijde, ale při prvním obláčku na obzoru pak může jeden z manželů zpanikařit a dojít k nějakému zkratovému rozhodnutí.
Šťastné manželství od nešťastného totiž nepoznáme podle toho, že by v něm bylo méně konfliktů, hádek nebo rozporů – tyto dva stavy se odlišují tím, že partneři své rozepře dokáží lépe řešit.
Není ovšem jeden konflikt jako druhý a vždy záleží na spoustě věcí – například na věku a zkušenostech partnerů, které mohou hrát opravdu velkou roli při posuzování vážnosti problému; důležité (a mnohdy nejtěžší) je také to, jestli si dokážeme uvědomit skutečný důvod celé situace.
Válka pro rajskou omáčku
První manželská krize přichází v době přechodu ze stavu zamilovanosti ke zralému manželskému vztahu v průběhu prvních pěti let po svatbě, kdy bývá dost velké procento manželství rozváděno. Jde v podstatě o nenaplněná přání a představy, se kterými jeden nebo druhý partner do manželství vstupoval. Někdo chce cestovat po světě, jiný dává přednost dovolené u Máchova jezera, jeden by rád chodil do kina a na koncerty, druhý dá přednost knížce – všechny ty věci, nad kterými jsme dokázali mávnout velkoryse rukou s tím, že se to „nějak usadí“, najednou stojí v cestě našim představám o spokojeném manželském životě.
Pravda je ovšem taková, že čím víc od vstupu do manželství očekáváme, tím větší nás čeká zklamání. Po úspěšně uzavřeném sňatku se nepohne zem, nezlevní benzín, sluníčko nebude zářit víc a voda bue pořád stejně mokrá; samotný akt svatby nevyřeší každodenní problémy, které nás trápily dřív – je daleko pravděpodobnější, že nové přibudou. Pokud jde o vtup do manželství, je rozhodně lepší mírný pesimismus, než štěněcí nadšení a bezbřehý optimismus.
Maminka vždycky zahušťovala rajskou omáčku polohrubou moukou, zatímco čerstvá manželka ji připravuje s moukou hladkou. Pokud chceme absolvovat manželství bez ztráty kytičky, musíme nejen dokázat uzavírat kompromisy, ale také improvizovat a umět se smířit se zdánlivě nepředstavitelnou situací. Rajská omáčka s hladkou moukou je dobrá a dokážeme si na ni zvyknout. Pokud ne – opravdu nám stojí za to, aby nás kvůli ní manželka poslala i se svou tchýní do horoucích pekel?
Nestýská se mi po tobě. Co teď?
Skutečný problém nastává v okamžiku, kdy se domů přestáváme těšit – bez ohledu na to, jestli jsme na dvoudenní služební cestě, nebo na dvoutýdenním léčení v lázních. Pokud se nám stýská, milujeme a naše manželství je v pořádku. Pokud se nám nestýská nebo pokud se domů vůbec netěšíme, je zle. Nastává okamžik, kdy je třeba situaci řešit – a my vstupujeme na minové pole.
Ne vždycky se totiž dokážeme zbavit pocitů ve prospěch věcnosti. Řešení situace pak může dopadnout další strašlivou hádkou, kdy místo toho, abychom se soustředili na příčiny, začneme rozebírat, co k nim vedlo a tím nevyhnutelně jitříme otevřené rány. Nesmíme se soustředit na to, proč se něco děje; musíme zůstat u skutečnosti, že se něco děje, myslet na budoucnost a nepředpokládat, že se všechno vyřeší během jediného rozhovoru. Vyléčení krize ve vztahu trvá nejméně tak dlouho, jako její vznik – a budeme potřebovat notnou dávku upřímnosti, otevřenosti a lásky, abychom prošli do dalšího kola bez smrtelných ran na duši a srdci.
S příchodem krize se můžeme cítit, jako by se kolem nás rozpadal svět a jako bychom přicházeli o všechno, co jsme měli rádi. Při diskusích si v těchto okamžicích dokáží manželé říkat neuvěřitelně kruté věci – mnohdy i schválně – a na obou stranách sporu vládnou vyhrocené emoce. Krize nás zatahuje do víru hněvu, strachu, úzkoti, zmatku, odporu, hořkosti, bezvýchodnosti a depresí. Všechno jako by se dělo někomu jinému.
To nejlepší, co můžete v této situaci získat, je odstup – trocha času a prostoru k tomu, abyste se sebrali, uvědomili si, jak moc toho druhého potřebujete a rozmysleli se, jak nemocný vztah uzdravit.
Malá rukojmí
Je špatné, pokud přijde krize do bezdětného manželství – ale je katastrofa, pokud s rozpadá manželství s dětmi. Nevěřte lidem, kteří říkají, že děti v tom a tom věku si vůbec neuvědomují, co se kolem nich děje – i kdyby se v tom nevyznaly nyní, jednoho dne dospějí do věku, kdy se začnou ptát, co se stalo, proč se to stalo a proč od sebe rodiče raději utekli, než aby udělali něco pro vyřešení problému. Je sice pravda, že děti dokáží být nemilosrdní soudci, ale děti jsou zároveň nejpostiženější oběti rozpadu manželství.
Do dvou let se u dětí vytváří citový vztah k matce a polovina dětí zároveň nachází citový vztah k otci. Kojenci sice rozvod nechápou, ale rozhodně dokáží reagovat na změny nálad rodičů; odchod jednoho z rodičů nabourává stálé postředí a rituály, které potřebují.
Batolata a děti do šesti let věku už si nacházejí své místo v rodinné hirarchii, a k dobrému uvědomění vlastního já potřebují nejen matku, ale čím dál více otce. Stále ještě nechápou podstatu rozvodu, ale chybějícího rodiče postrádají – a mohou být přesvědčeny o tom, že za jeho odchod mohou ony. To je může ve vývoji vrhnout až o několik let zpátky a mohou se znovu uchylovat k cucání prstů, pomočování, problémům se spánkem a strachu.
Děti ve školním věku už dokáží pochopit podstatu rozvodu – to ovšem neznamená, že by ji přijímaly. Jizvy, které právě nyní vznikají na duši, jsou neodstranitelné a dítě je s sebou ponese až do dospělosti. Cítí odmítnutí, pocit ztráty, pocity viny a má strach z budoucnosti. I když možná navštěvuje kroužky, hudební školu nebo turistický oddíl, chybějícího rodiče a rozpadlou rodinu nic z toho nenahradí. Navíc děti potřebují najít viníka, takže hrozí, že se rozpadne vztah k jednomu (a v mezním případě i oběma) rodičům.
Autor: red
