Všechno, co jako rodiče, děláme samozřejmě s láskou a nejlepším vědomím. Sami se totiž domníváme, že je dobré, aby se naše děti poučily z našich chyb, které jsme ve svém životě udělali. Snažíme se je chránit a ulehčit jim život. Ve skutečnosti se právě tímhle chováním dopouštíme mnoha zásadních chyb.
Dítě se učí tím, co vidí, ne z vašich příkazů
Neberme v potaz děti do šesti let, ale děti starší. Ty už jsou totiž na život připravené, což potvrzují i mnozí psychologové a odborníci. Nepřipravené z nich děláme jen my, svou přehnanou péčí, naším strachem i našimi zarytými a podvědomými bloky a pravidly, které jsme se sami jako děti „špatně“ naučili. Je třeba si otevřeně říci, že děti se neučí tím, co jim říkáme, ale tím, co jim ukazujeme. Například, dítě nikdy nemůže pochopit, jak mají správně fungovat mezilidské vztahy, když u vás doma není klid a vztahy s partnerem nefungují. A můžete mu tisíckrát vysvětlovat, jak by to podle vás (nebo obecně) být mělo.
Dokud se samo nespálí…
Začněme ale mnohem jednoduššími věcmi. Dobře víte, že dítě nezjistí, že něco pálí, dokud se samo nespálí. Můžete jej chránit, dávat zákazy i příkazy, přesto si bude dělat, co chce, a naopak v něm v tu chvíli vzbudíte pozornost. Pozornost, kterou začne problému věnovat. Kdyby přirozeně přišlo k dané zkušenosti, naučilo by se ji také správně vyhodnotit a poučit se. A vůbec při tom nevadí, že se spálí. Možná si řeknete, že se nic neděje, když budete dítě opravovat a vést svým směrem. Ale děje. Každý člověk má totiž svou vlastní originální cestu životem. Vaše zkušenost se zkušeností dítěte může být diametrálně odlišná. Pokud dítěti udělujete neustále rady typu: tohle nesmíš, tohle neděláš dobře, tohle je jinak, než si myslíš, vzbuzujete v něm od malička nesebelásku k sobě sama. Dítě si podvědomně začne říkat, že něco nedělá dobře, a tak není dobrý člověk. A čím častěji tohle slyší, tím větší problém následně v životě má, a to na všech úrovních. Budování přirozeného sebevědomí dítěte je jedním ze základů pro jeho spokojený život.
Je to naše chyba, že děti jsou nesamostatné
Ano! Je to tak. Když někomu neustále dáváte věci pod nos, zvykne si na to. Děláme to všichni. A přestane si vážit těch věcí, přestane jim přikládat důležitost i pozornost a jen je přijímá. A my se pak divíme, že se naše děti ještě ve dvaceti letech neumí o sebe postarat. Nedali jsme jim příležitost se to naučit, i když jsme to s nimi samozřejmě mysleli dobře. Jsou to přece naše děti!
Jak naučit dítě samostatnosti
Jestli jste došli až sem a souhlasili se mnou, pak jste připraveni na změnu. Není to snadné a chce to především vůli z vaší strany. Přestaňte být rodiči a staňte se dítěti partery a oporou se vším všudy. Velmi ulehčíte život oběma stranám. Nebraňte dítěti v tom, co chce dělat. Ale zároveň přihlížejte na celou situaci, abyste mohli zasáhnout v případě, že bude nejhůř. Neznamená to nechat dítě doslova ladem. Jen jakoby z povzdálí sledovat, co chce a jakým směrem se ubírá jeho pozornost. Tohle všechno jsou samozřejmě obecné rady. Přejděme tedy k příkladům z praxe.
Dospělákem ve 14 letech
Mám 14tiletého syna. Jako jedináček měl pozornosti až dost. Obzvláště ve chvílích, kdy jsme se s manželem rozvedli. Tehdy mu bylo 6 let. Jako matka samoživitelka jsem se dopouštěla stejných chyb jako většina maminek, které mají podobný příběh. A jednoho dne mi došlo, že takhle to zkrátka dál nejde. Vždycky jsem se snažila mu například ukazovat, jaké jsou mužské práce a vysvětlovat mu, že tohle normálně ženy nedělají (čištění odpadů, výměna kohoutku, oprava pračky….). Ale jak jsem v úvodu upozornila, dítě se učí z toho, co vidí. A když vidí mámu, jak opravuje pračku, těžko si to spojí s tím, že by to měl dělat táta, když jsme tátu doma neměli. Takže ani tento můj způsob nebyl ideální. Nebudu vysvětlovat, co mě přimělo k tomu, abych změnila své myšlení a celý režim naší domácnosti. Ale stalo se to. A i když na mě mí blízcí zprvu nechápavě koukali a snažili se mě odradit, stála jsem si pevně za svým.
Rovnoprávnost v domácnosti
Upozorňuji, že moje dítě ve 13 letech nechtělo dělat doma téměř nic. Moje chyba samozřejmě. Snažila jsem se být milá, hodná, nejlepší máma, když měl chudák jen mě. Výjimkou bylo občasné uklizení vlastního pokoje nebo drobné úkony, které jsem mu nařídila, když už jsem nebyla schopna všechnu práci udělat sama. Dítě se pod hormonální bouří v pubertě vzbouřilo a dožadovalo se rovnoprávnosti. Vzpomněla jsem si samozřejmě na svojí pubertu a pochopila mámu, jak se cítila. Moje ego se bouřilo a nechtělo se mi! Já jsem přece máma, já určuji pravidla. Tak je to přece správně! Vidím to všude kolem sebe. Ale opravdu je to tak? Jaká pravidla? Ta moje? Přemýšlela jsem o tom, a nakonec přistoupila na jeho požadavky. A začaly se dít věci.
Nejsem máma a ty syn. Jsme parťáci!
Jednoho dne jsem řekla: „Odteď se tedy nebudu k tobě chovat jako k dítěti, ale jsme parťáci. Tady doma.“ Znamenalo to to, že se o svých věcech i činnostech rozhodujeme sami za sebe a samozřejmě musíme respektovat i přání, nálady a rozhodnutí toho druhého, neboť žijeme v jedné domácnosti. Za svá rozhodnutí nesl odpovědnost tedy sám. Sám se například rozhodoval, kdy půjde spát. Ano, nastalo pár večerů, kdy vydržel až do dvou, do tří do rána vzhůru, ale pak byl ve škole tak unavený, že sám pochopil, že tudy cesta nevede. To, že jsem mu to celé roky opakovala, nemělo vůbec žádný efekt. Až tato zkušenost. Asi po týdnu sám začal chodit spát v jedenáct hodin, což sám vyhodnotil, že je pro jeho tělo optimální. Žasla jsem, že si to dokázal takhle sám vyhodnotit. A začal se i sám budit, hlídat si svoje aktivity, vstávat, připravovat se do školy a spoustu dalších věcí. Pokud udělá špatné rozhodnutí, brzy na to přijde. Nic se neděje – může ho přece klidně ihned změnit.
Nevařím! Dnes se mi nechce!
Dostat plnou důvěru a svůj prostor pro odpovědnost a názor, znamená také přinést jisté oběti. Z obou stran. I já jsem se někdy musela pěkně držet, abych nepolevila nebo se nenechala strhnout vlnou emocí. A tak jsem přestala vařit a dělat pravidelné svačiny. Odůvodnila jsem to tím, že pokud je natolik zodpovědný, že si může rozhodovat o svém životě, musí přijmout i fakt, že i já mám stejná práva jako on. Tedy nevařím, když se mi nechce, nebo jsem unavená nebo dělám jinou práci.
Zprvu se mu nechtělo, ale opět stačilo pár dní o hladu ve škole, kdy se snažil mou výzvu sabotovat (tady to chtělo vydržet z mé strany a nepolevit), a svačiny si začal dělat sám. Zanedlouho si dokonce pochvaloval, že je fajn, že si může dát to, na co má chuť a ne to, co mu připravím. S vařením jsem musela trochu vypomoci. Začala jsem kupovat nejprve předpřipravená jídla (naložené maso, pizzu, jídlo na pánev apod.) Když jsem nevařila, udělal si buď studený pokrm nebo něco takhle snadného. Asi po měsíci nastala chvíle, kdy chtěl začít zkoušet vařit něco dalšího a ptal se na recepty. Dnes, ve 14ti letech, se ve vaření naprosto běžně střídáme, rád mi připraví něco dobrého a já jeho snahu vždy samozřejmě ocením. Je také nesmírně vděčný, když uvařím, a sní prakticky cokoli. Uvědomil si, kolik to dá úsilí a práce.
Sám si vyžehlím
Tady jsem se nemusela nějak snažit o změnu. Já už totiž několik let nežehlím. Když se věci dobře pověsí, nebývá to potřeba. Můj kluk se ale začal náhle oblékat elegantně. Napadlo ho to samo při sledování seriálu s detektivem Holmesem. Já to vítala. Oblek, kravaty, košile, no proč ne, když se mu to líbí. Ale potíž je se žehlením. Nemusela jsem se ani nabízet. Jednoho dne jsem přišla domů a bylo vyžehleno. Dokonce i moje prádlo. Koukala jsem s otevřenou pusou. „Kde ses naučil žehlit?“ ptala jsem se. A on, že i když roky nežehlím, že mě u toho viděl a že to umí. Podotýkám, že to viděl naposledy, když mu bylo asi 8 let. No, nebylo to sice dokonalé, museli jsme si ukázat i pár postupů se žehličkou, ale na první pokus to bylo skvělé! Chtěl zkrátka vypadat dobře, tak šel a postaral se.
Z drobností, které jsme postupně měnili, se začali stávat velké věci. A moje okolí, které si na začátku ťukalo prstem na čelo, že jsem se zbláznila nebo že jsem drsná matka, ke mně začalo s obdivem chodit pro rady. O to ale vůbec nejde. Jde přece o naše děti! Nebo ne?
Krůček po krůčku
Nejde o to, otočit rodinu hned vzhůru nohama a udělat z dítěte otroka. Ale naučit ho vážit si práce druhých, aby své partnerce mohl pomoci a nerozlišoval striktně práci na mužskou a ženskou, obzvlášť v době, kdy se tyhle role v mnohých rodinách totálně otočily. V partnerství jsou přece dva a když jeden zrovna dělá, druhý se může postarat o to, co je třeba. Oba si pak vzájemně práce toho druhého váží. A já už se nebojím, že by se můj syn v životě ztratil, i když tady nebudu.
Můžete změnit nejdřív jen maličkosti, a postupně přidávat další věci až dojde i na ty velké, jako je třeba volba povolání. Ano! I tady má moje dítě naprosto svobodnou volbu. Nehodlám ho tlačit nikam, i když bych si samozřejmě spoustu věcí přála. Ale má přání jsou má. Hovoříme spolu o všech variantách. Ale rozhodnutí je na něm. Nebudete věřit, když necháte dítě mluvit a jen posloucháte, jak v mnohých věcech je dál než vy a má naprosto jasno. Není vůbec důležité, jakou školu si vybere, život ho stejně může zanést kamkoli. Je důležité dát mu možnost volby. A jestli se spálí, pochopí to a vydá se novou cestou, jeho vlastní. Ne proto, že to chcete vy, ale proto, že to chce sám. A to je, jak jistě víte, ta nejlepší škola života.
Co vy na to? Jak to máte doma? S čím se perete nejvíce?
