Spoustu šťastných let
Naše dvě děti byly to nejkrásnější, co jsme si mohli jako spokojení manželé přát. Náš syn Erik a dcera Monika byli od sebe pouhé dva roky, takže můžu s klidným svědomím říct, že si celé dětství spolu hráli.
Samozřejmě ve škole pak našli své vlastní kamarády, ale partu měli převážně společnou. Kromě jejich chvil s kamarády jsme podnikali i společné výlety a obzvláště víkendové ježdění do kempů po celé republice, to bylo naše. Prožili jsme takto mnoho spokojených let.
Rodičovské radosti i starosti
Samozřejmě cestička nebyla vždy jen prosluněná a vyšlapaná. Mnohokrát jsme se ocitli v nepříjemné situaci. Syn měl v deseti letech zánět mozkových blan a dcera utrpěla nepříjemný úraz na kole, když jí bylo třináct. Naštěstí jsme ale vše zvládli.
V průběhu několika měsíců se z toho dokázali vyhrabat. Největší starost to byla pro ženu, protože vlivem starosti o domácnost i děti upozadila své koníčky a neměla tak žádnou možnost relaxace a odpočinku od starostí. Snažil jsem se jí být oporou.
Děti už nás tolik nepotřebovaly
Během studia na střední škole přišel v naší rodině velký zvrat. Syn se angažoval ve skautu i v místních spolcích, a tak nebyl doma téměř vůbec. A dcera bydlela na internátě, protože se rozhodla pro studium školy, která v našem městečku není.
O víkendech jsme sice podnikali výlety, stále častěji jsme ale vyráželi jen ve dvou. A v té době začaly potíže mé ženy. Místo toho, aby si konečně mohla užívat trochu volna a nemusela pořád uklízet a vařit, začala si na výlety brát fotoalba.
Manželka začala žít v minulosti
Sotva jsme se vrátili na výletě z procházky, těšil jsem se, jak si spolu posedíme u dvojky vína. Manželka místo toho začala prohlížet stará fotoalba z dob, kdy byly děti malé. Neubránila se slzám. Snažil jsem se jí pomoci a říct, že to bylo krásné, ale že nyní se můžeme těšit z toho, že z nich rostou slušní dospělí lidé.
Manželka propukla v pláč a vysvětlovala mi, že už na výlety jezdit nechce. Že je jí nejlépe doma. Nějakou dobu jsem jí nechal prostor, ať se smíří s novou životní etapou. Pak to ale začalo nabírat rychlý spád.
Nikam nechodila
Snažil jsem se, aby se moje žena konečně mohla zapojit do zájmových kroužků, do kterých kvůli dětem předtím přestala chodit. Sám moc dobře vím, jak skvělé je mít okruh lidí sdílejících společné zájmy. Ona ale odmítala kamkoliv chodit. A dokonce se přestala účastnit i rodinných oslav a srazů s přáteli, se kterými se vídáme celý život.
Stále vzpomínala na časy, kdy byly děti malé. Naši potomci to všechno pozorovali a snažili se jí pomoci. Mimo to ale měli svůj život a bylo třeba jít dál. Našli si partnery a osamostatnili se. To byla pro mou ženu poslední rána.
Manželka začala mít problémy v práci
Protože se znám se zaměstnavatelem své ženy, jednou mi zavolal a požádal mě o schůzku. Vysvětlil mi, že je moje manželka v posledních měsících pořád zasněná, a že dělá školácké chyby. Měl jsem za úkol ji vrátit zpátky na zem.
V té době jsem ale věděl, že už to sám nedokážu. Slíbil jsem, že udělám vše pro to, aby si svou práci udržela. Majitel firmy je sice rozumný chlap, ale její chování ho už stálo dost peněz, a začala mu tak docházet trpělivost.
Objednal jsem manželku na dva druhy psychoterapie. Jednu klasickou, kdy bude chodit za lékařem. A druhou alternativní, kdy se budou snažit ženě pomoci z hlediska duchovního a energetického. Už se na to skutečně nedá dívat! Absolutně se neumí smířit s tím, že jsou naše děti velké. Přitom jsou oba skvělí mladí lidé.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Příběh: Jan (19): Vyspal jsem se se svou nevlastní sestrou. Co teď?
Olivie (43): Postihla nás povodeň a začínáme znovu. Mám ale strach o rodiče
