Takže spolu budete žít. A už jste mluvili o tom, jak to bude s penězi? O kolik se máte dělit a máte-li se vůbec dělit? Někdy stačí vynaložit na začátku jen minimum úsilí, abyste dlouho potom byli spokojeni.
Příběh ze života
Petra žije s přítelem osm let. On sice vydělává víc než ona, na výdaje nezbytné pro chod domácnosti ovšem dávají každý měsíc do obálky stejnou sumu. „Když jdeme nakupovat, můj přítel není ochotný akceptovat fakt, že věci jako tampony nebo lak na vlasy půjdou ze společného rozpočtu. U pokladny proto buď stojíme každý sám za sebe, nebo se nákup zaplati ze společné obálky s tím, že jakmile přijedeme domů, musím výdaje za tampony a lak do obálky vrátit. Každý holt na své triko,“ vypráví. Obálku Petra otevírá a peníze do ní vrací, i když jdou s přítelem společně na večeři nebo do kina. „Byl to můj výmysl, takže útrata v restauraci, lístky do kina, popcorn i lístky na metro jdou na mě,“ líčí. Takové nastavení rodinného rozpočtu podle odborníků omezuje nutnost spolurozhodování a kompromisu, což je u řady párů výhoda, ovšem odpočítávat každou korunu je trochu nedůstojné a navíc toto konkrétní řešení zvýhodňuje pasivitu. Ve výsledku je na tom hůř ten, kdo nechce investovat námahu do společných aktivit, než ten, kdo se je snaží prosadit. A to není pro vztah zrovna to nejlepší.
Jak je to z pohledu financí?
Finanční i psychický tlak na ženu je v tomto případě tak obrovský, že být na Petřině místě, uvažovala bych o rozchodu. Nedokážu si představit, že takto žije už osm let. Každopádně určitě svému partnerovi pere a uklízí, proto se ptám: Platí jí partner za to? Neměla by být její péče kompenzována alespoň tím, že jí partner ‚povolí‘ koupit ze společného rozpočtu na domácnost hygienické potřeby? Kdyby si o financích oba promluvili před založením společné domácnosti, dalo by se takovým situacím předejít. Minimálně by Petra zjistila, že její partner je ‚šetřílek‘, který za sebe rád nechá platit druhé…nebo ne?
Jde s tím něco dělat?
Finanční model, kdy partneři nebo manželé založí jednu společnou obálku a do ní dávají každý měsíc část svého platu, není vůbec špatné řešení. Problém je následující: Jak velkou částkou by měli na společné hospodaření přispívat? A co všechno se bude z obálky hradit? Metoda obálky je podle odborníků vhodnější než společný účet, protože peníze se v tomto případě okamžitě spotřebovávají. Kolik peněz do obálky vkládat záleží na výši příjmů každého z partnerů a rovněž na výši výdajů. Ideální je hradit z ní nájem, poplatky ze energii, vodu, různá připojištění domácnosti, nákupy jídla, společnou kulturu a školu pro děti. Když se pak zaplatí všechny nutné výdaje, zbude určitá částka, kterou si partneři mohou rozdělit jako individuální kapesné. Je velmi důležité, aby každý disponoval určitou sumou navíc, s níž si může naložit, jak uzná za vhodné. Jenže rozumný kompromis nelze nastavit, pokud mu nepředchází společná dohoda. Že?
Jak se domluvit na penězích?
Představu o hospodaření většinou dědíme po rodičích, a tak i rozhovory o penězích v partnerství bývají ovlivněny zkušenostmi z dětství, případně hovory, které jsme na toto téma uskutečnili v předchozích vztazích. Psychoterapeuté doporučují debatu ohledně účtů a peněz začít ještě dřív, než spolu dva lidé začnou žít. Už ve fázi „chození“ se totiž mohou objevit neshody (kdo koupí lístky do kina, kdo zaplatí večeři), které mohou vztah pohřbít ještě předtím, než vůbec stihne začít. Navíc čím dříve partneři o penězích mluví, tím lépe. Řadě lidí nepřipadá vhodné přejít od něžných slov ‚miluji tě‘ k hovoru o penězích, ale je to spíš otázka psychických zábran. V momentě, kdy spolu partneři založí společnou domácnost, měli by mít vyjasněné všechny finanční otázky a měli by si navzájem sdělit i to, kolik vydělávají. Pokud to spolu skutečně myslí vážně.
Představu o hospodaření většinou dědíme po rodičích, a tak i rozhovory o penězích v partnerství bývají ovlivněny zkušenostmi z dětství. být pro oba naprosto přirozené. Dohoda ohledně rodinného rozpočtu neznamená schopnost umlátit druhou stranu argumenty, ale spíš naučit se víc naslouchat. Pokud váš protějšek považuje sumu 10 000 Kč na domácnost za horentní a vy chcete dosáhnout, aby na tento účel bylo věnováno 20 000 Kč, neznamená to, že musíte vždy a zásadně se vším nesouhlasit. Naopak. S čím souhlasit jde, s tím souhlaste a dejte to najevo. Mimoslovně – pokývnutím, ale i slovy typu souhlasím, jasně, je to i můj názor, rozumím, je to tak. Než začnete debatu na téma rodinný rozpočet, ujasněte si, zda je váš požadavek skutečně oprávněný, nebo ne, promyslete si svou argumentaci a postup, co a jak partnerovi řeknete. Při prosazování je vhodné používat spíš jednoduché věty, striktní, ale jednoduché. Argumenty je dobré si i napsat na papír a naučit se je tak, abychom je sdělovali klidně. Pozor na slzy nebo na vztek v hlase. Leckdo je nesnáší a stává se vzteklým a domluvě vzdorujícím jen proto.
A jak to máte doma vy?
Autor: MH
