Syndrom vyhoření ohrožuje lidskou práci a psychiku již po dlouhou dobu, v posledních letech však postihuje čím dál tím více lidí. Člověk neočekává, že by to potkalo zrovna jeho, tento psychický problém však může postihnout každého z nás. Syndromem vyhoření jsem si prošla, po zdlouhavé snaze se mi podařilo z něj vzpamatovat, a dokonce mě to v životě posunulo dál.
Jedna odpověď
No, můj nej trapas se stal, když jsme byli na dovo v jednom malým městě kde měli bazén. A protože měl přítel v to dopoledne jiný plány, hloupě jsem se rozhodla, že půjdu do bazénu sama. Byl všední den a skze okno jsem viděla, že jsou uvnitř tři lidé, nějaká dvojice a jeden muž. No, byl to bazén pamatující nepochybně socialismus v dobách sedmdesátých. Zaplatila jsem si vstup a dostala klíček od plechový skříňky. Značení šaten se tam evidentně neřešilo, popřipadě se počítalo s tím, že to přece každý místní zná. No prostě jsem vešla do pánský šatny v domění, že vidím správný symbol na dveřích. Už jsem se viděla ve vodě a ani nevím jak jsem mohla přehlídnout číslo skříňky a začala se svlíkat. Hezky jsem si složila šaty na lavici a sundala si kalhotky, když v tom se ze sprch objevil muž. Vyjekla jsem a nebyla schopná slova. Oba jsme se viděli jak nás pán Bůh stvořil. Muž zaplul mezi plechový skřiňky a já jen slyšela “ Madam, tady je pánská převlíkátna.” Krve by se ve mě nikdo nedořezal. Tak rychle jsem ještě oblečená nebyla. Vystřelila jsem ze šaten i bazénu, kde mě už nikdo nikdy neviděl. Hroznej trapas a příteli jsem raději ani nic nerozváděla.