Od Haliny Pawlowské k činkám
Všechno to začalo ve středu, když jsem na svoje narozeniny pracovně lítal po Praze.
Když jsem míjel jednu cukrárnu, uviděl jsem tam na ceduli staré známé heslo Haliny Pawlowské: „Nejlepší dort je káva a dort.“
Nebudu lhát, kdysi dávno to byla moje osobní bible a s chutí jsem se tím řídil. Tentokrát mě to ale spíš pobavilo. Došlo mi, že jsem to sladké heslo sice vyměnil za fitko a běh, ale ten dort si do té pusy občas klidně nacpu pořád. Zázraky na počkání se prostě nekonají.
Logistika Blíženců a tramvajová omluva
Jak se blížil samotný den D, dostal jsem naprosto „geniální“ nápad. Vymyslel jsem si, že když už mám narozeniny, setkání s přáteli udělám stylově uprostřed týdne. No jasně, typický hyperaktivní Blíženec. Žijeme v iluzi, že všichni mají stejné množství energie a času jako my a že středa večer je ideální moment na flám.
Pak mi to ale začalo docházet. Zprávu za zprávou se mi kamarádi začali postupně omlouvat, že prostě nemůžou přijít. A mně v tu chvíli seplo, jaký jsem vlastně debil. Vůbec mi totiž nedošlo, že uprostřed pracovního týdne normální dospělí lidé s rodinami a povinnostmi už večer prostě nemají čas ani energii. Nakonec jsem rád, když sám v tom svém chaosu vím, jaký je den, a aspoň to vysvětluje, proč všude chodím pozdě.
V pátek jsem natáčel podcast a jedna z věcí, kterou jsme tam s moderátorem Pavlem probrali, bylo právě to moje věčné chození pozdě. Pavel mi říká: „Ondro, ale vždyť jsi přišel o 10 minut později kvůli tramvaji!“
Jenže já mu s ledovým klidem odpověděl slovy, která by mi řekla moje mamka: „Hele, neměl jsi jet tou poslední tramvají, která to mohla stihnout.“ A měla by pravdu. Čas je v Praze relativní pojem, obzvlášť když spoléháte na jízdní řády.
Úchyláci a pražské úkazy v Moje Kredenc
Moje narozeniny se nakonec staly záminkou k sobotnímu brunchi v břevnovském bistru Moje Kredenc. Seděl jsem tam s Petrou a Vlastou, jedli jsme skvělé jídlo a probírali bizarní esemesky, které mi přistály v telefonu.
Život v Praze je totiž plný úkazů. Třeba když vám k narozeninám napíše váš exmilenec, který momentálně randí se ženami, a v rámci gratulace vám nabídne sex ve třech. Protože co jiného si gay po pětačtyřicítce přeje, když slaví narozeniny, než trojku se ženou jako věrnostní bonus.
U stolu jsme probrali i Vlastu, která mimo jiné úspěšně prodává luxusní latexové oblečení. Ta chudák od mužů dostává tak příšerné a úchylné návrhy, že nad tím zůstává rozum stát. Někteří pánové si totiž neustále pletou ženu, která latex prodává, se ženou, která v něm hodlá plnit jejich divoké fantazie.
V Kredenci jsme se nad tou lidskou hloupostí královsky zasmáli. Přesně v takových chvílích si říkám, že skutečné narozeniny nezačínají dortem. Začínají ve chvíli, kdy sedíte s lidmi, před kterými nemusíte hrát žádné divadlo a můžete se společně řezat smíchy pražskému bizáru. Ostatně i ty dárky už mají jinou podobu. Místo klasických narozeninových drobností totiž letos dostávám dárky v podobě přihlášek a registrací na běžecké závody.
Energie z Edenu jako nejlepší pointa
Když se tenhle narozeninový maraton uzavíral, propojilo se mi to s naší velkou redakční prací. S Dámskou ligou jsme totiž dělali reportáž o Ewě Farné, která totálně vyprodala stadion v Edenu, a psali jsme o tom velký článek. Zasekl jsem se u toho.
Já sice stadiony nevyprodávám a moje tělo má do maratonské formy ještě kus cesty, ale ta její show mi dala tu nejlepší narozeninovou pointu. Ukázala mi, že tvrdá práce, odhodlání a odříkání vás vždycky dovedou k vašim cílům. Bez ohledu na to, co si myslí okolí.
Letošní narozeniny a pětačtyřicítka mi hlavně připomněly, že ještě rozhodně nejsem ve fázi, kdy bych chtěl jen sedět, vzpomínat a tvářit se, že už je hotovo. Pořád mám chuť běžet dál. I když někdy pozdě, někdy s dortem v puse a někdy s tramvajovou výmluvou v záloze.
Krásnou neděli!
MOHLO BY SE VÁM HODIT
