Strastiplná cesta zakladatelky
Autorkou směru je Maria Montessori, která se narodila v roce 1870 v Itálii. V té době měly ženy ve společnosti zcela odlišné postavení, než je tomu dnes. Maria i přes nevůli svého otce (a mnoha dalších lidí na univerzitě) vystudovala medicínu. Montessori pedagogika pak byla její další krok.
Byla to pro ni velmi vyčerpávající cesta, protože pro ženy bylo běžné, aby se učily domácím pracím a jednou se staly především manželkami mužů. Stát se lékařkou bylo v té době pro ženu chápáno jako velmi nedůstojné. Maria Montessori tedy byla jednou z prvních lékařek v Itálii.
Věnovala se pak psychiatrii, pracovala na psychiatrické klinice v Římě. Zapojila se do výuky dětí s poruchami vývoje a poznávala výsledky své práce s nimi. Postupně se zaměřila pouze na pedagogickou činnost, organizovala tréninkové kurzy své metody, založila modelové Montessori školy.
Respekt a svobodná volba
Při vzdělávání je dítě chápáno jako jedinečná bytost. Učitel není tím, kdo řídí celý systém vzdělávání, ale spíše pomáhá dítěti, aby se svobodně rozhodlo, kdy se bude čemu věnovat. Velký důraz se zde klade na spontánní činnost dítěte.
Je třeba mu dát určité hranice, ale zároveň mu ponechat možnost svobodné volby. Jako heslo bývá zmiňováno: „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Při učení se využívá tzv. senzitivních období, kdy je dítě citlivé na určité vjemy a snadněji se tedy danou věc naučí.
Propojenost poznatků
Veškeré informace nezískává dítě izolovaně, ale učí se je zároveň v souvislostech s dalšími jevy. Poznatky nejsou jen teoretické, ale je důležité propojit je s jejich uplatněním v reálném životě. Využívá se mnoho pomůcek, při výuce dítě pouze neposlouchá učitele, ale samo objevuje a zapojuje do činnosti veškeré své smysly. Hodně se propojuje činnost fyzická s duševní.
Jasný řád
Přestože se na první pohled může zdát, že Montessori pedagogika je tak trochu chaotická metoda, která nechává veškerou aktivitu v rukách dítěte, není tomu tak. Pro výuku je připravené prostředí, které dítěti nabízí možnosti toho, čemu se může věnovat.
Prostředí je upravené tak, aby dítě rozvíjelo adekvátně jeho věku. Dítě se samo rozhoduje, na co momentálně zaměří svou pozornost. Při činnosti však dodržuje jasně nastavená pravidla.
Odlišné vnímání chyb
Při Montessori vzdělávání není dítě hodnoceno známkami. Obvykle je průběžně slovně popisován jeho pokrok. Chyba je chápána jako přirozená součást učení, která člověka dovede k řešení.
Učitel není tím, kdo by dítě hodnotil, nebo ho jakkoliv „škatulkoval“. Ve školách je kladen důraz také na vztahy v kolektivu dětí. Ty se vzdělávají ve věkově různorodých skupinkách. Během probíraných témat se učí vzájemné spolupráci a respektu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Mobilní aplikace pro děti, které podpoří jejich vývoj a obohatí je
