V případě dětí nejde samozřejmě jen o zdraví, ale i o to, aby si díky pobytu v kolektivu dokázaly daleko lépe najít vlastní místo na slunci. S čím by se děti měly při sportu seznámit?
Samostatnost
Když přijde na nejhorší, hraje každý sám za sebe – toto životní moudro se musí naučit každý z nás. Ať už se účastníme čehokoli a ať už se snažíme dosáhnout jakéhokoli cíle, vždy bude na světě existovat jediný člověk, který nám může přijít na pomoc – a to jsme jen my sami. Nejbližší pomocná ruka se nachází na našem rameni a v životě nastávají hodně často situace, kdy člověku na pomoc nemůže nikdo přijít. Pokud se dítě naučí spoléhat na to, že výsledek každého zápasu záleží na něm, rozhodně se mu to vyplatí.
Spolupráce
Ani zdaleka neodporuje prvnímu bodu na seznamu. Všichni přece víme, že víc hlav víc ví, a v případě kolektivních sportů zvlášť platí to, že když nemůže jeden, druhý mu vždycky přijde na pomoc. Dítě musí vědět, že na světě není samo a že na ně spoléhají i další lidé – stejně jako se i ono může spolehnout na ostatní. Góly nejsou mnohdy zdaleka tak krásné jako kombinační koncert, který jim předchází. Nesportujeme přece jen kvůli vítězství; pohled na souhru jednotlivých hráčů je stejně důležitý jako příznivý výsledek.
Obětavost
Schopnost a ochota odevzdat všechno týmu, do kterého patří, dokáže v kolektivních sportech dát dítěti neuvěřitelně mnoho. Navíc v něm to, že si „osahá“ i tu méně příjemnější práci, může rozvíjet všestrannost; záleží ovšem na nás, zda mu dokážeme vysvětlit, že ve fotbalovém mužstvu je obránce, který se dostane k míči jen třikrát za zápas, stejně důležitý jako útočník, který střílí branky. Hokejový tým složený ze samých Jágrů nebo Hašků by měl určitě úspěchy – ale sotva by nás sledování jeho hry potěšilo.
Taktika
Cest k vítězství je ve většině případů nespočet a zdaleka ne všechny jsou přímé; hodně fotbalových akcí, ze kterých padají důležité branky, často začíná hluboko v obraně. Tím nejlepším sportem k výuce taktiky jsou samozřejmě šachy, kde se hráči v průběhu hry snaží odhadnout reakce svého soupeře na několik tahů dopředu a v nichž partii vyhrává ten, kdo se dokáže nejlépe vcítit do přemýšlení svého protivníka a zvolit tu správnou taktiku. Nerozhoduje hrubá síla a v mnoha případech ani zkušenost, ale paměť a taktika.
Odpovědnost
Každý hráč týmu má přidělený svůj díl práce a odpovídá za jistou část hřiště – tak jsou rozděleny všechny kolektivní sporty a nikdo určitě neočekává, že Nedvěd nebo Koller budou odkopávat míče z brankové čáry a okamžitě se s nimi rozběhnou do útoku. Stává se to jen ve výjimečnch případech a není to normální. Dítě se tak může například naučit i to, že pokud něco zanedbá, okamžitě se pozná, kdo je za chybu odpovědný; bude se tedy snažit plnit své úkoly na výbornou a dá si pozor na to, aby se to nestalo právě jemu.
Důslednost
Hra neskončí, dokud nezazní závěrečná siréna – do té doby lze její průběh ještě zvrátit, je možné proměnit šance, které se naskytnou a z jasné porážky udělat výhru. Každý z nás se sice nestane hrdinou poslední minuty, ale vždycky se toho dá ještě hodně zkusit. Naučme své dítě, že nesmí nikdy házet flintu do žita a ručník do ringu! Síla vůle po vítězství je ohromná věc, a když se dokáže napřít správným směrem, může i ten nejslabší skončit na stupních vítězů a nechat v poli poražených i ty největší favority.
Hranice vlastních sil
Fyzikální zákony nedokáže přelstít nikdo a únava si nakonec vybere svou daň. Pak už jen záleží na tom, zda dokáže dítě zatnout zuby a po krátkém odpočinku pokračovat dál, nebo jestli se rozhodne přitlačit ještě více na pilu a „utrhnout to silou“ – aby se na vlastní oči přesvědčilo o tom, že něco takového prostě nedokáže. Dřív nebo později k tomu dojde, a bude lepší, když si dítě osahá hranici vlastních sil při fotbalovém zápase, než aby ji muselo hledat například v průběhu plavání nad hloubkou a riskovat utopení.
Spravedlnost
Dávno pryč jsou doby, kdy byla čistá hra normální, kdy nikdo nepředstíral zranění a kdy provinilec dokázal přiznat chybu; trávníky a ledové plochy jsou dnes plné svíjejících se obětí nepatrných a nikým nezaviněných srážek a faulující hráči bezmocně krčí rameny a mávají rukama jako italští prodavači falešných Madon. Děti se musí naučit, že pokud se nechají strhnout v zápalu hry k nějaké nepravosti, musí se vždycky omluvit – a že podvádět jen kvůli tomu, aby vyhrály, v žádném případě nesmí.
Prohry
Umění prohrát a uznat porážku patří k těm nejcennějším věcem, kterých může člověk v životě dosáhnout – a mnoha z nás by rozhodně prospělo, kdybychom se mu začali učit už v nejútlejším věku. Nezdravá soutěživost, podporovaná rodičovskou touhou po tom, aby jejich byl potomek lepší než oni, dokáže nadělat s dětskou psychikou ošklivé věci. Někdy prostě nezbývá než sklonit hlavu a uznat, že tentokrát byl lepší ten druhý – a slíbit si v duchu, že příště se na švestkách nachytat nenecháme a porážku mu určitě oplatíme.
Autor: red