A jak to chceš/potřebuješ ty, Nelo? Obyčejná otázka, říkáte si? Možná se v tom někdo z vás pozná a třeba vám tahle otázka taky trošku pomůže dát zase životu o chloupek jinačí směr. Ve mně zarezonovala. Byla to poslední otázka během našeho minulého koučinku Emočních rovnic s Marcelou. A cloumá se mnou i více než týden poté.
A co já?!
V první chvíli jsem byla úplně perplexed. V hlavě temno. Jak jako, co chci já? Natožpak potřebuju? „No, v diáři mám volno…“ sypalo se ze mě. „Ne, jak to potřebuješ ty, Nelo?“ ptala se mě Marcela. A mě to vlastně ohromně zahřálo. A taky mě to přivedlo k faktu, že to je pro mě dotaz úplně cizí.
Neptám se sebe, jak a co chci nebo potřebuju. Jedu v autopilotu řízeným plánováním práce, péče o dítě a veškerých těch dospěláckých povinností, horlivě to Marcele líčím a ta se mi kolikrát směje, pak se chytím za nos a musím se smát taky. A právě z takové debaty s koučkou ze mě padají vysoce výživné a pevně zažité vzorce v hlavě: „žiju život v autopilotu“, „musím (dosaďte si),“ no máme jich všichni určitě požehnaně.
Otoč ty rovnice, Nelo
Tyto moje „hlášky“ Marcela „chytá“ a píše do mého účtu na webu. Mezi koučinky si pak tyto Emoční rovnice pročítám a takzvaně je otáčím. Zní to jednoduše. Pokaždé ale žasnu, jak si člověk může Emoční rovnice otočit ještě lépe, dát je do vyšší úrovně, která mě samotnou ani nenapadne. Smyslem koučinku je právě takové zažité mamuty v hlavě najít a přetavit je v ladně skákající gazely. Jsem přesvědčená o tom, že je skvělé mít na takové přetavování toho správného parťáka, správného kouče nebo koučku. A tu já v Marcele našla.
V každém článku odkrývám část konkrétních kostlivců a potíží, které aktuálně s Marcelou řešíme. I tentokrát si to teda štráduju s kůží na trh. Aktuálně je u mě největší priorita zdraví. Ve zkratce – posledních pár let nejsem po zdravotní stránce úplně na výši. Nebojte, diagnózama vás nudit nebudu, ty jsou odkryté teprve krátce a já si je hýčkám, protože je reálný, že se jich do pár měsíců zbavím, jupí! V reálu to pro mě znamená, že nezvládám to a tolik, co bych si přála a celková kvalita života pokulhává.
Ty naše buňky jsou vlastně báječný
Mám za sebou horskou dráhu pocitů – od ignorování stavu přes vztek, sebelítost a jeho popírání až do fáze, kdy mi i díky koučinku došlo, že je vlastně ta miliarda buněk, ze kterých jsou stvořená naše těla, báječná! Chudáci, dostávaj počoudit od různých moribundusů a já jim pěkně nakládám, protože mě práce prostě baví a „je přece potřeba udělat to a to“ a ještě se na ně zlobím. Nehezky o sobě mluvím…
No uznejte, kdybyste makali jak šroub, ač byste se cítili pod psa, a šéf by se na vás i tak zlobil, říkal by vám, že jste nemožní, líní a leccos dalšího, co byste udělali? Dáte výpověď? A protože je na světě tolik krásných věcí a míst, který chci ještě zažít, vidět a ukázat mojí báječný dceři, nechci, aby mi ty moje holky zlaty buňkatý daly výpověď.
Konkrétní úkol z koučinku tedy zní jasně:
- hledej, co ti pomůže se uzdravit
- dělej, co ti dělá radost (pro mě těžká věc, přetěžká)
- co můžeš delegovat, deleguj a jdi si prostě lehnout
- raduj se zase z maličkostí. Upřímně? Jde mi to ztuha.
Často se teď zastavím a říkám si: A co chci já? Co mě vlastně baví? Co mě hodí do pohody? Je to nový styl myšlení. Nebo možná zapomenutý? Někdy se na dceru zlobím, že pořád něco chce a úkoluje lidi kolem sebe… Přitom bych se od ní spíš měla učit.
Úspěch je pro mě radost. Ať je sebemenší nebo sebevětší. Pro sebe i pro vás (třeba jsou to i vaše bolístky) tedy mám malou rekapitulaci posunů, které zažívám od začátku série koučinků Emočních rovnic:
- plánuju si volno do diáře – každý den (byť hloupých 20 minut koukání do blba)
- ukončuju si pracovní den v diáři
- aktivně procvičuju říkání NE! (každé se počítá)
- když řeknu NE a hranici stanovím, trvám si na ní (stále se to učím, u cizích lidí mi to jde snáze)
- o penězích se s klienty bavím cestou, která je pro mě snazší, e-mail (ale bavím se!)
- soustředím se na to, co dávám tělu (ať už stravu, kvalitní doplňky, které si koupím a koupi si nevyčítám, laskavé myšlenky, přátelské prostředí…)
- hledám a dělám více to, co mě naplňuje
- chyby se učím brát jako situace, které je dobré řešit, co ale nehodnotí mé kvality, pouze říkají, že mám změnit směr
Něco může znít jako drobnost, ale pro mě jsou to dovednosti, které mi pomáhají v každodenním životě, mám z nich radost a na kterých stále pracuju. Někdy to jde samo a někdy to neklapne vůbec – pak je tedy ten správný okamžik to zkusit jinak. Některé jsou možná nad slunce jasné, ale mně unikly a objevila jsem je až během koučinku.
Dávám si teď víc pohodu. Ono to tahání té zažrané špíny z hlavy je překvapivě náročný. Proto děláme pauzy mezi koučinky delší a já si v mezičase užívám filmování hezkých nových ladně skákajících gazel.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Nela v koučinku: Ven z bludného kruhu, než se mi zamotá hlava