Koupě bytu je pro mě velký krok. Tak třeba já jsem pro své okolí vždycky byla tou, co se bojí závazku s jedním mužem na celý život. Já jsem si však myslela něco jiného. Ne, že bych se vyžívala ve střídání partnerů, spíš jsem si myslela, že čekám na toho pravého a nevadilo mi, že si o mně ostatní myslí své. Nač bych se měla vázat k někomu, s kým cítím, že to prostě není ono?
Takže ano, rebelkou jsem byla, a to dokonce i když jsem zjistila, že čekám dítě. Bylo mi devatenáct let a pracovala jsem teprve jen pár měsíců. Střední školu jsem ale měla hotovou a přišlo mi, že už jsem dost zralá na to, abych se o sebe i dítě postarala. S otcem dítěte jsem byla ve volném vztahu asi jen dva měsíce. On se sice chtěl postarat o nás oba, ale já jsem to odmítla.
Nemilovala jsem ho, tak proč bych s ním byla? Jen proto, že jsem otěhotněla? Abych měla finanční výhody a jistotu? Každý nad mým rozhodnutím jen kroutil hlavou, já jsem ale měla jasno. Ustála jsem to a vybojovala jsem si to. Život svobodné matky navíc nebyl vůbec špatný. Na nikoho jsem se ohlížela a syna jsem si vychovávala podle svého. A jelikož jsem měla vždycky hlídání, mohla jsem si i přivydělávat, abychom nestrádali. Takže pro někoho to bylo divné a nezodpovědné, já jsem si to ale docela užívala. Než jsem potkala svého současného přítele.
V malém bytě jako v kleci
Se synem mám pronajatou garsonku. Nám dvěma se tam žije dobře, ale když se k nám na nějakou dobu přistěhoval můj přítel, připadala jsem si jako v kleci. S Petrem se cítím konečně dobře, mám ho opravdu ráda. Asi k žádnému muži jsem tohle nikdy necítila, jenže pořád mi něco říká, že to není úplně ono. I když bych chtěla úplnou rodinu a ten pravý rodinný život, bojím se, že udělám obrovský krok – jakým je třeba zmíněná koupě bytu, který nebudu moci vzít zpátky a po čase budu nešťastná.
Petr ale bydlel u rodičů, když jsme se poznali. Vím, že mě miluje a taky by se chtěl o nás postarat. I proto za námi šel na nějakou dobu bydlet, což se ukázalo jako ten nejhorší nápad na světě. Myslím, že to bylo tím skutečně maličkým bytem. Možná, že je to ale znamení, že na to stále nejsem připravená.
Koupíme si byt
Samozřejmě, že jsme okamžitě hledali možnosti, jak z toho ven. Rozejít se nechceme, mně vadí, že Petr žije stále u rodičů, ale k nám do garsonky už bych ho vzít nechtěla. Pronájmy jsou děsně drahé, a tak mnohem lépe vyjde hypotéka. Jenže tu Petrovi jen tak nedají, potřebuje k tomu i mě a můj příjem, aby ji banka schválila. Všechno jsme stokrát probrali a vyšlo z toho, že si byt tedy musíme koupit společně. Jenže se sama sebe ptám, zda jsem na tak velký závazek připravená, zda to zvládnu, a hlavně, zda to opravdu chci.
Nesmím myslet jen na sebe
Vím, že by to ve všech ohledech bylo lepší, i kvůli synovi, který Petra zbožňuje a v novém bytě by mohl mít svůj vlastní pokoj. Jenže co když nám to nevyjde a já mu budu muset nakonec vysvětlovat, že se zase stěhujeme? Když jsem sama na vážkách, nevím, zda by nebylo lepší to ještě probrat znovu a počkat. Kdybych byla sama, mohu odejít možná kdykoliv, ale se synem? A jak vyřešit pak společnou hypotéku? Opravdu nevím, zda náš vztah uzrál do takového bodu, že je koupě bytu skutečně to pravé.
Otázek mám plnou hlavu a bojím se, že Petr to brzy prokoukne a opustí mě. Dřív, než se stihnu rozhodnout.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Společné bydlení s kamarádkou zničilo naše přátelství, říká Markéta (22)
Nejlepší seriály o bydlení, které vás dostanou, ale hlavně inspirují
