Dceru jsem vychovávala od jejích devíti let sama, možná i proto jsme měly vždy krásný vztah. Byla jsem spíše kamarádka než matka, nebylo nutné ji nějak držet zkrátka, vždy se mi zdála rozumná a vyspělá, měla zodpovědnost a byla trošku jiná než její vrstevníci. I přesto všechno jsme se ale dostaly nyní do bodu, kdy mi nemůže přijít na jméno, přitom jsem jednala jen tak, jak jsem musela. Snad to jednou pochopí.
Jedna odpověď
ne všichni žraloci nás chtějí sníst