Odvahu zlato
Rozhodnutí, které ovlivní můj život, a nejen ten můj. Ještě jednou se ujistím, že stojím před správným domem. Ulice souhlasí, číslo taky. Teď už jen stačí zazvonit a říct dobře naučené fráze… Jo to se lehko řekne, prst držím u zvonku a ne a ne ho zmáčknout.
Dveře se otevřou: „Prosím, až po Vás.“ A je vymalováno, teď už mi nezbývá nic jiného než vejít dovnitř. Rozhlížím se po místnosti – velký, světlý prostor s recepcí uprostřed protější stěny. Slečna za pultem se na mě usměje: „Už na vás čeká. Co Vám mohu nabídnout? Kávu, čaj?“
„Čaj, černý, děkuji.“ Čeká na mě? Jakto? „Tudy prosím, zavedu Vás do jeho kanceláře.“ Vyjde zpoza stolu a odhalí tak dlouhé, štíhlé nohy. Následuju jí. Mám najednou sucho v puse. Cože jsem si to připravila, že řeknu?
Proč jsem sem vůbec chodila? Jasně, nedal mi svoje číslo, jen adresu kanceláře. A proč jsem nezkusila zavolat do jeho kanceláře? Jakto, že mě to nenapadlo dřív… samozřejmě, že jsem to zkusila, ale pro jistotu mi to nezvedali…
Začínám mít pocit, že ON je vševědoucí. Jak jinak by znal moje telefonní číslo, věděl, kde pracuju, jak mě uspokojit… Na tohle nemůžu teď myslet, jsem tu, abych mu řekla, že to nemůžu přijmout.
Nádech, výdech
Zkusím se soustředit na prostor, kterým procházím… dlouhá chodba, obrazy na stěnách. Skvělé, aspoň se na ně můžu zaměřit. Zabírá to, reprodukce slavných obrazů nejsou moc sexy… Mona Lisa, Hranostaj, váza se slunečnicemi… Modrá obloha plná hvězd… pozorování hvězd je tak romantické… Výkřik… chci křičet jeho jméno…
Veškeré mé snahy selhaly. Cítím, jak se mi na rozžhavenou buchtičku lepí mokré kalhotky… jsem měla jít radši bez nich… Ne. Je dobře, že je mám. Taky je dobře, že nemám sukni, ta se moc dobře vyhrnuje. Džíny jdou dolu mnohem hůř. Body, které mám na sobě, se také svléká obtížněji. Mám na sobě bezpečné oblečení.
Už ani nevnímám slečnu, která jde celou dobu přede mnou. Otevřou se dveře, a já vstoupím do kanceláře. Místnost není zas tak velká, není přeplácaná nábytkem, dost světla ji dodává prosklená stěna s přístupem na balkon. Interiér je vybaven moderně, a zároveň útulně. Stěnu naproti dveřím zdobí knihovna přes celou stěnu, tak velká, že je k ní přidělán pojízdný žebřík. Před knihovnou je psací stůl, a za ním sedí ON.
Predátor v jeho přirozeném prostředí. Jeho dominantní postavení je cítit až ke dveřím. Tohle je jeho teritorium, a žádné kalhotky nejsou v bezpečí.
Čas na rozhodnutí
Vejdu do místnosti, dveře se za mnou zavřou. Než se stihne zvednout od stolu, zvedám ruku, aby počkal, a chystám se mu říct, že to… „Beru.“ Cože? Měla jsem říct, nemůžu to vzít. Jak jako beru?! Evidentně byl rozum svázán a s roubíkem v puse ho zavřeli někam, kde ho nikdo neuslyší… Chtěla bych snad být mým rozumem? Vedení převzalo mé roztoužené lůno. Ne za všechna rozhodnutí může hlava…
„Posaď se.“ Stále sedí za svým stolem, pohled upřený na mě. Nemůžu couvnout. Nohy mě odnášejí k němu, teda na židli před jeho stolem. Když se uvelebím na židli, řekne: „Bál jsem se, že odmítneš.“ Najednou nevypadá tak dravě, spíš utrápeně.
„Provedl jsem drobné úpravy..“ Ukáže na štos papírů na stole. Někdo zaklepe na dveře, ty se otevřou a v nich stojí slečna z recepce. Položí čaj přede mě, úplně jsem na něj zapomněla. Donesla také džbánek s vodou s nakrájenými plátky citronu a dvě sklenice.
Odešla, ani jsem nestihla poděkovat. Zaměřila jsem svou pozornost na papíry, které se objevily přede mnou na stole. „Projdeme to vše spolu, řekni, jestli něco není jasné nebo se ti nelíbí. Upravíme to společně.“
Najednou jsem si připadala jako u výslechu. Stát povolává… Vytáhl složku nadepsanou mým jménem. „Tady mám o tobě veškeré informace.“ A sakra. „Od narození, přes školy, zaměstnání, lékařské záznamy, počet dětí…“ Ví všechno… „Proč jsi mi o nich neřekla?“ Podíval se mi do očí. „No, moc jsme toho nenamluvili…“ Zadívala jsem se na své ruce svírající hrníček. „Tak teď máme možnost.“
MOHLO BY SE HODIT
