Když komiks přestane být jen kresba
Představení začíná v New Yorku stylizovaném do komiksu. Sledujete mladého kreslíře, který se pohybuje mezi realitou a vlastní představivostí. Jeho svět je uzavřený, jasně daný, funguje podle pravidel, která zná.
Zlom přichází ve chvíli, kdy se dívka z Muchova plakátu podívá přímo na něj. Nepůsobí jako obraz, ale jako někdo, kdo do toho světa opravdu patří. Právě za ní se vydá.
Postupně se z něj stává Drawman, postava, která dokáže vstupovat do obrazů a pohybovat se mezi nimi. Jenže s tím přichází i konflikt. Do příběhu vstupuje Black Dust, temnota, která narušuje všechno, co do té doby dávalo smysl.
Mucha jako součást příběhu
Alfons Mucha tu není jen jako inspirace. Je součástí děje. Je to hlas, který hrdinu vede a zároveň ho nechává hledat vlastní cestu.
Hlas Marka Lambory funguje přesně tak, jak má. Je přirozený, klidný a dokáže držet celý příběh pohromadě. V momentě, kdy by se obraz mohl stát jen sledem efektů, přichází hlas, který to ukotví.
Právě díky němu se v tom neztratíte. Pořád víte, kde jste a proč.
A právě v těchhle chvílích jsem si uvědomil, jak silně to celé funguje. Představení je poutavé, výkony nadstandardní a dabing okouzlující. Hlas Marka Lambory je podmanivý – do kterého jsem si zamiloval. Komiks z New Yorku a Paříže je tak autentický, že to člověk osobně prožívá.
Svět obrazů, který vás vtáhne
Velkou roli hraje vizuální stránka, která není jen pozadím, ale přímo součástí děje. Obrazy se proměňují, reagují na postavy a vytvářejí prostředí, ve kterém se příběh odehrává.
New York se postupně mění a přechází do secesního stylu. Paříž působí živě a barevně. Muchovy motivy se objevují přímo před vámi a postupně se rozvíjejí.
V některých momentech máte pocit, že nesledujete scénu, ale že jste její součástí. Právě tahle práce s obrazem je jedním z hlavních důvodů, proč celé představení funguje.
Hudba, která má konkrétní momenty
Hudba tu není jen doplněk. Má své přesné chvíle, kdy vystoupí do popředí a změní atmosféru.
Jedním z momentů, které zůstávají v hlavě, jsou pasáže s houslemi. Právě v těch chvílích se tempo zpomalí a prostor se najednou víc soustředí na emoci než na obraz. Nejde o velké gesto, spíš o jemnější moment, který ale funguje o to víc.
Hudba celkově drží tempo představení a pomáhá jednotlivým scénám plynule navazovat.
Pohyb, který dává obrazům smysl
Tanečníci a akrobaté nejsou jen doplněk. Jejich pohyb je přímo napojený na to, co se děje v projekci.
Postavy se objevují, mizí a znovu se vracejí do obrazů. V některých momentech máte pocit, že sledujete živý obraz, který se před vámi skládá.
Pohyb tady není samoúčelný. Pomáhá vyprávět příběh a dodává mu energii.
Proč jít do Hybernie
Za celým projektem je několik let práce a je to znát. Pod projektem je podepsaný Michal Dvořák ze skupiny Lucie, který stojí za hudbou i celkovým konceptem a dává celé show jasný směr.
Já, secese není klasické divadlo ani muzikál. Je to vizuální příběh, který funguje i pro lidi, kteří do divadla běžně nechodí.
300 lidí, 7 let práce, komiks Muchy pro mladé. Pokud chcete vizuální show, kde se minulost setká s komiksem, Já, secese v Hybernii vás dostane.
MOHLO BY SE VÁM HODIT
Česko má Oscara! Pan Nikdo proti Putinovi vyhrál cenu za nejlepší dokument
Pam Rabbit chystá koncert ve Foru Karlín. PLANET 33 ožije naživo
