Pětka. High-five i kule. Nahoru a dolů. A takový pro mě byl pátý koučink s Marcelou. Emoční jízda nahoru, a pak i hlavou dolů, šimrání v břiše, ale jistota bezpečnostního pásu.
Taková pěkná emoční hra na schovávanou
Někdy si nechci přiznat pravdu. Je lepší se schovat za „jsem prostě pechařka“, „nemám štěstí na vztahy“ nebo třeba i nehezky nařknout faunu: „Přeběhla mi černá kočka přes cestu, a proto se mi nedaří,“ že? A to si myslím, že jsem opravdu pracovité děvče. Ale tahle makačka na sobě a vlastně na tom nejdůležitějším, abych měla život víc podle svých představ a zjistila, v čem tkví kámen úrazu mé nespokojenosti a třeba i vzteku… to je jiná.
Ta hlava se brání. Někdy radši vypne. Nechce říct. Rozum drží rty stisknuté, aby ven neproklouzly ty věci, „který já přece vůbec nedělám, no to bych nikdy, to se mě netýká…“ Tady přichází kouč opravdu vhod.
Koučink online
Aleš Kalina, autor metody Emočních rovnic, má v odkazu: kouč Pardubice jen Marcelu. Super je, že se člověk nemusí vázat na místo bydliště. Na Velikonoce jsem po letech dostala pomlázkou a nálož moribundusu, takže jsme měly s Marcelou koučink po Skype. Tuhle online možnost kvituju, sice to není tak osobní, ale pořád dost dobrý a člověk se neochudí o setkání.
Často slýchám a říkám: „Vše je, jak má být.“ Vlastně si to tak úplně nemyslím, ale člověk se tím hezky utěší. Němci na to mají výraz par excellence „sich etwas schönreden“ = něco si namlouvat a schön znamená hezký, říkat si tedy o něčem, že je to hezký, ať už je nebo není. Hlavně, že dušička má pokoj.
No a jak mi bylo ouvej a tělo bylo unavený, tak i ta hlava neměla takovou sílu. Proto ze mě lezly odpovědi sice pomaleji, zato víc na dřeň. Víc z primárních potřeb. A díky tomu jsme s Marcelou odhalily spoustu věcí ve vztazích s mými blízkými, který mně hodně otevřely oči.
Jako na horský dráze
V rámci koučinku Emočních rovnic se Marcela hodně ptá „proč“. A když mě rozum nechce pustit, vždy odhadne, kdy je dobrý na mě houknout pěkně zhurta a použít třebas i nějaký pěkný jadrný výraz, který mě vyšokuje a já najednou zafunguju (ale musela jsem si odpřemýšlet, že je to pro mé dobro), a na druhou stranu vidí, kdy je potřeba už jen prodýchat celé sezení a projít si úkoly. To je ten bezpečnostní pás na té horské dráze, kterou si spolu frčíme. Nakonec po všech těch proč a tsunami „starých a ošklivých“ Emočních rovnic, jsem se jen rezignovaně ptala: „Proč musím všechno já? Proč nemůže zařídit taky něco někdo jinej?“ A na to mi Marcela odpověděla: „Protože tady řešíme tvůj život, ne? Abys ho měla takový, jaký chceš ty!“ A má pravdu.
Kdo jinej to asi tak má vědět, co já chci. Do hlavy mi nevidí. Vlastně si do ní nevidím pořádně ani já sama. Jsem ráda, že mám po boku Marcelu, která se se mnou tím balastem brodí, odhazuje ho a pomáhá mi ty zajetý vzorce dláždit jinak a líp.
Není úplně snadný si každý den najít čas a pracovat na sobě. Vypsat pozitivní a negativní myšlenky a pracovat na dláždění nových cestiček v hlavě. Ale dělám to pro sebe. A jo, asi by z vnějšího pohledu bylo vhodnější mít večer vyklizenou myčku, než sedět u počítače, ale dávám teď prioritu zlepšení svýho života, a tak se jdu vrhnout na své teď už hezké, otočené a mým touhám přizpůsobené Emoční rovnice.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
