Když je léto v offline režimu
Zrovna dneska mi Honza říkal, že je z tohohle léta nešťastný. Prý s ním nikdo nikam nechce – buď pracují, nebo jsou někde na cestách.
Taky mám pocit, že jsem ve městě zůstal poslední. Jako by se vyprázdnilo. Nejen fyzicky, ale i energeticky. Lidi zmizeli. Atmosféra zmizela. Flirt? Nula. Jiskra? Vypnuto. A i když bych chtěl jít na rande, někdo mi ho zruší kvůli migréně z počasí.
Léto, které nenastalo
Když se řekne letní láska, představím si rozpálené chodníky, sklenku bílého, lehce propocené tričko a někoho, koho potkáš náhodou a už ho nedostaneš z hlavy. Letní vztahy mají být krátké, intenzivní, bez zbytečných komplikací.
Jenže letos? Jako by léto ani nezačalo. Tinder mlčí. Ulice mlčí. A na zahrádkách sedí skupinky kamarádek, které si navzájem vyprávějí, jak už vlastně nemají chuť nikoho poznávat.
Ticho po Varech
Po Varech jsem si dal detox. Ne že bych to někde vyhlašoval, ale řekl jsem si, že nechci další přepálený srpen. Trochu ubrat, víc spát, míň pít.
A myslel jsem si, že to bude fajn. Jenže ta pauza se někde zvrtla. Detox se změnil v ticho. A ticho se proměnilo ve větu: „Už dlouho se neobjevil nikdo, kdo by mě fakt bavil.“
A tak jsem plynule sklouzl do režimu offline – nešlo o žádné velké rozhodnutí, spíš o stav, kdy přestaneš čekat, že se něco stane.
Samota ve městě
Město působí, jako by bylo celé v offline režimu. Chodíš po těch stejných ulicích, potkáváš ty samé lidi, ale nic se neděje.
Ne proto, že bys nebyla otevřená. Ale proto, že se všichni někde schovávají. Před vedrem, před city, před zklamáním.
A já si říkám: jsme už tak unavení, že nezvládáme ani léto?
Malé iluze a tiché naděje
Nepotřebuju letní román o sedmi kapitolách. Stačí někdo, kdo se usměje, pošle zprávu, kdo si pamatuje, jakou piju kávu.
Ale letos nepřišla ani ta zpráva. Možná proto, že jsem ji taky nikomu nenapsal. Možná proto, že jsme si kolektivně přepnuli léto do offline režimu – a v tom se vášeň prostě nezobrazuje.
Možná je to tak správně
Třeba je tohle léto fakt o pauze. O tom nic nečekat. Být chvíli jen sama se sebou. Nenutit se do akcí, ani do seznamek.
Možná se příští týden někdo ozve. A možná ne. Ale mezi touhle nejistotou je jedno jisté: letní romantika je letos v offline.
A zatímco jiní letí za láskou na jih, já si zatím balím batoh do vlastní hlavy. Protože tam se aspoň občas stane něco zajímavého.
I Václavák letos čeká na restart
A když se rozhlédnete po Praze, je to skoro jako uvnitř nás. Kde dřív býval provoz, teď na vás ze všech stran číhá překážka.
Všude rozkopáno, ploty, objížďky, zábrany. Nikam se pořádně nedostanete, všechno je napůl, zadrhnuté na půl cesty – stejně jako letní vztahy kolem nás.
Možná je to symbolické. Letní lásky jsou letos v offlinu. A samotný Václavák se místo flirtů a pulzující atmosféry propadá do uzávěrové nálady.
Letní offline vibe
A kdyby letos někdo hledal, s kým zažít to správné letní dobrodružství, má v Praze smůlu – maximálně narazí na partu dělníků, bagr a ceduli „Pozor, stavba“.
Lásku nehledám. Spíš tu nejčistší letní asexualitu. A o to víc mám čas sledovat, co se děje kolem mě – a že se vlastně neděje skoro nic.
A možná je právě tohle letos podstatou. Občas stačí sedět u kafe, koukat na rozkopanou Prahu a přijmout, že pauza, ticho a tenhle letní offline vibe můžou být jedinečnější než jakákoliv love story.
Co kdybychom si dali restart?
Celé to možná není o tom, že by léto selhalo. Možná jsme si jen přepnuli vlastní režim očekávání příliš vysoko.
A co kdybychom letos místo lovení zážitků a srdíček zkusili v klidu vypnout? Lehce. V tichu.
A pokud náhodou přijde nějaký trapný letní večírek nebo úplně marné rande – ať. Aspoň bude co vyprávět.
MOHLO BY SE VÁM HODIT
Lidi si pořád stěžují. Ale nejvíc na sebe navzájem
Nevěra po pražsku: stačí jiný barber a zhroutí se věrnostní systém
