Svého muže jsem potkala na diskotéce, byla jsem mladá a užívala život. No ale netrvalo to dlouho, zjistila jsem, že z nezávazného flirtu se vyklubalo něco víc, protože jsem čekala první dceru. Přišlo mi správné si dítě nechat a začít plánovat svatbu, společný život.
Spadla jsem do toho, ani jsem nevěděla jak. Ale dcera se narodila zdravá, my jsme měli jako rodina všechno, a tak jsem začala být i já spokojená. S mužem jsme ale nikdy moc neuměli mluvit, vlastně nás rozdělovaly odlišné zájmy i pohled na svět. Dcera nás však spojovala, a tak jsme se dohodli, že by možná situaci pomohlo vyřešit další těhotenství.
Další dítě
Snažili jsme se léta o druhé dítě, ale nedařilo se. Až po šesti letech jsem otěhotněla – a najednou bylo zase vše krásné. Rodina jakoby najednou byla úplná, druhé dítě jsme chtěli oba, takže to bylo po dlouhé době něco, co nás těšilo stejně, na co jsme se oba upnuli. Jenže i druhá dcera odrostla, děti nás potřebovaly méně, a náš partnerský život zajel do vyjetých kolejí, byla to nuda a stereotyp.
Došlo mi, že vlastně takhle já žít nechci, navštěvovala jsem i psycholožku, se kterou jsem vše probírala, a nakonec jsem dospěla k názoru, že z toho vztahu musím odejít.
Rozchod byl těžký pro všechny
Nevěděla jsem, jak bych to doma měla podat, on se manžel vlastně rozvádět nechtěl, ale já jsem nemohla jinak. Bylo to bolestivé, vlastně mi ho bylo líto, ale nebyla jsem šťastná, a tím jsme trpěli úplně všichni. Ovšem děti to nakonec odnesly úplně nejvíc. Rozchod neprožívaly dobře a snažily se nás všemožně zase spojit, přesto jsme až k rozvodovému řízení dospěli a manžel se odstěhoval.
Mě to trápilo, znovu jsem musela k psycholožce, vlastně jsem si vyčítala, že se rodina rozpadla kvůli mně, měla jsem deprese a opět na tom byly bité hlavně děti. Ty jsme měli s mužem ve střídavé péči, neustále jsme se tak navštěvovali a byli v kontaktu. To bylo možná ještě horší, než kdybychom se už nevídali.
Děti mě přesvědčily
Sama sobě jsem přestávala rozumět a trápila se. Kladla jsem si otázku, zda jsem udělala dobře, a nakonec jsem se rozhodla, že poslechnu děti a muži dám ještě šanci. Ty mě totiž neustále přesvědčovaly, chtěly, abychom byli zase spolu a mně to nedalo spát. I bývalý manžel se snažil, nadbíhal mi, sliboval, že bude všechno jiné, když budeme zase spolu, a tak jsem tomu podlehla. V domnění, že dělám správnou věc, jsme spolu začali zase všichni žít.
No ale idylka netrvala dlouho, došlo mi, že lidé se nemění, že si zase nemáme co povědět, že jsme jen vedle sebe a ne spolu. Mým pochybám ale nepomohl ani fakt, že jsem zjistila, že čekám třetí dítě. To jsme neplánovali – a muž to ještě ani neví. Já totiž nevím, zda s ním další dítě vůbec mohu mít. Co když mě tohle dodělá už úplně?
Jak se rozhodnout?
Vím, že se tomu musím postavit, na potrat jít nechci, ale mít třetí dítě s mužem, se kterým si nedokážu představit budoucnost? Vůbec jsem si nepomohla a došlo mi, že jsem udělala chybu už tehdy, když jsem se vlastně jen kvůli dětem k manželovi vrátila. Nový vztah bych ale asi také navázat nedokázala, to by děti nepřežily a asi by mě zavrhly. Teď ale musím řešit něco mnohem vážnějšího. Mám čtyřicet let a roky se plácám ve vztahu, který mě nenaplňuje. Všechno by se teď zase rozjelo znovu, a pokud muži třetí dítě porodím, už nikdy odejít nemohu.
Vztahy jsou sice komplikované a já si vždy vážila toho, co mám, ale nikdy jsem se neuměla správně rozhodnout.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Dobré vztahy s rodiči potřebují hlavně teenageři. Jak být pro ně přítelem?