Lidi si pořád stěžují
Na vládu, na šéfy, na ex. Na partnera, který už nemluví. Na manželku, co pořád něco chce. Na spolubydlícího, co nic nechce, ale sedí jim v prostoru. Vztahy se žijí, ale málo kdy se doopravdy žijí. Většinou se jen vydrží.
Existuje zvláštní kategorie lidí, kteří spolu zůstávají ne kvůli lásce, ale kvůli hypotéce. Kvůli dětem. Kvůli tomu, že už spolu nějak dlouho jsou, tak co by se měnilo. Romantika se dávno přetavila do sdíleného nákupu a pasivní agrese. Někdy stačí pozorovat páry v supermarketu. Mlčí. Oba přesně vědí, kde co leží, ale už dávno zapomněli, proč jsou spolu.
I ve vlastním okolí je to vidět. Kamarádky, které zůstaly s manželem kvůli dětem. Kvůli „dobrému tátovi“. Kvůli strachu z prázdna. Dneska jsou nešťastné, přesto se tváří statečně. A říkají věty jako: „Však ono to nějak dopadne.“ Někdy ale nedopadne nic.
A přitom to není jen o rodinách. I domluvit se na obyčejném eurovíkendu může být nadlidský výkon. Jeden chce letět, druhý jet vlakem, třetí nemá čas a čtvrtý se „ještě ozve“. Ve výsledku se nepojede nikam. Jen se sesype Messenger a zbyde pachuť neuskutečněných plánů.
Stěžují lidě co jsou single?
Možná i proto je někdy vážně lepší být sám. Sám si objednat letenku. Sám si vybrat hotel. Sám se rozhodnout, že místo galerie půjdu radši ležet do parku a koukat na lidi. Sám se nudit. Sám se smát.
Včera večer jsem byl v sauně. Náhodou jsem zaslechl rozhovor dvou mužů, kolem třicítky. Bavili se potichu, ale ta věta byla slyšet až příliš jasně: „Až se zase budu chtít zamilovat, dej mi facku.“Nezazněla ironicky. Byla to únava zabalená do jednoho souvětí.
Pak ten samý muž dodal, že přemýšlel, že by vzal přítelkyni k moři. Ale když si to spočítal – za šestnáct tisíc by mohli jet dva. Jenže on sám si za ty peníze může koupit letenku v byznys třídě, ubytovat se v klidu a vyspat se v peřinách, které nejsou cizí. Bez kompromisů. Bez hádek. Bez věty: „Kam půjdeme dneska jíst?“ a „Proč jsi tak tichej?“ To ticho může být totiž někdy ten největší luxus.
Jedna žena kdysi vyprávěla, že doma každý večer sedí naproti svému muži, jí těstoviny a říká si, co by bylo, kdyby měla odvahu zvednout se a odejít. Ale neudělá to. Neví kam. Neumí být sama. Má strach, že samota je známka selhání. Ale není.
V Praze jsou letní večery, kdy se člověk jen tak toulá. Třeba ulicí Milady Horákové. Horký vzduch se skoro nehýbe, tramvaje projíždějí tiše a okna domů svítí jako akvária s příběhy. V každém okně jiná scéna. Někde se hádají, jinde mlčí. V některých bytech někdo doufá, že se to ještě spraví. V jiných se už dávno přestalo doufat.
A v některých – a těch je pořád víc – je ticho. Samota. Ale klidná. Protože být sám není prohra. Někdy je to začátek.
MOHLO BY SE VÁM HODIT
Nevěra po pražsku: stačí jiný barber a zhroutí se věrnostní systém
Jsou vaše děti poprvé o prázdninách samy doma? Jak postupovat
