A tak jsem se tomu snažila věřit. Užívala jsem si náš vztah. Hodně jsme cestovali a jednou na dovolené v Karibiku přede mnou Petr pokleknul. Souhlasila jsem, že si ho vezmu. Jenže teď, když vidím ty nádherné svatební šaty, si nejsem jistá, že dělám správnou věc a jestli je to vážně ten pravý.
Nikdo lepší už nepřijde
Pracuji v kavárně, kam Petr chodil vždy ráno před prací na kafé do kelímku. Já běžně potkávám hodně kluků, co mě balí, když k nám do kavárny přijdou, ale musím uznat, že Petr byl jiný. Nebalil mě okatě a ani nebyl dotěrný. Naopak byl vtipný a neskutečně mě přitahoval fyzicky.
Když mě pozval na rande, přijala jsem nabídku jít s ním do kina, ale už tehdy mě nějaký vnitřní hlas varoval. Já jsem nikdy nebyla ve vážném vztahu, abych pravdu řekla, byla to má vina, já před každý vztahem vždy uteču. Obávám se, že teď to chci udělat zase.
Jenže, co když měli všichni kolem pravdu, že nikdo lepší už nepřijde? Ale co když přeci jen přijde? Náš vztah trvá dva roky, my se za tu dobu nikdy nepohádali, nikdy mi Petr nic neodmítl. Shodneme se na všem, a tak mi to celé přijde až moc dokonalé. On je hrozně hodný a snesl by mi modré z nebe. A já si přesto stále nejsem jistá, jestli je to vážně ten pravý.
Můžu mu to udělat?
Když se ohlédnu zpět, přijde mi, že jsem se přinutila myslet si, že ho miluji. Znáte to. Stále dokola slyšíte, jak je něco úžasné a chcete to mít. Chcete to vyzkoušet. A vlastně vám přijde skvělé, že zrovna to, co chtějí ostatní, máte právě vy. Jenže v hloubi duše vím, že jsem mnohdy lhala že mám moc práce. Jen abych s ním nemusela být. Že jsem si hledala záminky, abych nemusela na večeři s jeho rodiči a vyhýbala jsem se všemu, co naznačovalo, že tohle je skutečně vážné, že je to láska.
Ráda ho mám, to ano. Možná ho ale spíše beru jako parťáka, kamaráda, co mi nikdy neřekne ne. Já ale vždycky toužila po lásce jako z románu, takové lásce, kdy člověk bez druhého nemůže ani dýchat. Jenže mám obavy, že tohle není ono.
Bojím se, že jsem na nabídku sňatku kývla jen proto, že mě požádal na pláži pod palmami a při západu slunce. Přesně tak, jak to bývá v romantických příbězích. Jenže jsem začala mít pochyby docela pozdě. Přemýšlím nad tím ve zlé době. Vše je zařízené, hosté jsou pozvaní, jídlo objednané, šaty ušité. Můžu mu to ještě udělat?
Můžu mu utéct den před svatbou? Už vím, jaké to je, když se v člověku pere rozum – a cit a není to snadný boj.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Marcela (42): Přeji si adoptovat dítě, ale manžel a děti s tím nesouhlasí
Erika (48): Po dvaceti letech se objevila manželova 15letá dcera
