Mí rodiče jsou spolu už přes dvacet let. Vždycky jsem si myslela, že je nikdy nic nerozdělí, ale pak jsem přišla na to, že není všechno tak růžové. Nechtěla jsem se nikdy do jejich věcí plést, ale když jsme zjistila, co táta mámě provádí, rozhodla jsem se říci pravdu o tom, co vím. Táta mě ale zastavil a uplácí mě. Cítím se hrozně, ale na druhou stranu se mi to líbí.
2 komentáře
Pardon, ale dovolím si v jedné věci oponovat (dcera uměla v 15 měsících asi 70 slov, i když některá „po svém“ – „mimím“ byl mobil, „káka“ kočárek apod., ve dvou letech mluvila úplně plynně): Nikdy jsem ji neučila při obrázku kravičky „To je bů“, ale „To je kravička, dělá bů“. Výsledek – seděli jsme venku, dcera v kočárku. Kolem nás procházela paní a někde zaštěkal pes. Paní se k dceři obrátila a říká jí: „Je tam haf haf, viď?“ A dcera na to „Pes – štěká“. Paní zůstala jako sloup:-) Ale zase později chodila a pozdě se zbavila nočníku, každé dítě je jiné.
Dobré rady. Ale jsou děti, na které můžete mluvit třeba 24 hodin denně a stejně z nich žádnou odezvu nevydolujete. Prostě jak se říká: “ Není důvod ke stížnostem.“