Pohyblivost kloubů se vyvíjí. Při hypermobilitě ale dochází k tomu, že se klouby pohybují jinak, než mají, což daný jedinec může poznat i sám. Aby se hypermobilita potvrdila, používá se k tomu srovnávání pohybu za pomoci takzvaných Brightonových kritérií nebo Beightonova skóre. Že se pohyb kloubu nachází někde za hranicí běžné normy, se pozná poměrně snadno.
Navíc jedinci, kteří trpí hypermobilitou se mnohem častěji zraní. Dochází u nich velmi pravidelně k drobným a opakovaným poraněním, která jsou dalším ukazatelem, že něco není v pořádku. Aby byla hypermobilita prokázána, provádí se jednoduchý test. Skládá se z pěti pohybů.
Jste hypermobilní?
Člověk musí přitáhnout palec k předloktí, ohnout malíček směrem ke hřbetu ruky, musí propnout lokty a kolena. Výsledek je jasný okamžitě, běžný jedinec, který hypermobilitou netrpí, se například nedokáže dotknout předloktí palcem. I u ostatních pohybů je pak patrné, že nejde o běžný pohyb, lokty a kolena se propnou více než do roviny a podobně.
Že nejste nadměrně ohební ovšem ještě neznamená, že nemůžete být hypermobilní. Občas si totiž tělo vytvoří jakousi ”obranu”, aby udrželo všechno pohromadě. Přesnou diagnózu tedy určí zejména fyzioterapeut.
Jak hypermobilita vzniká?
Kolagenní vlákna mají obrovský vliv na funkčnost vaziva, jakmile pak dojde k nějakému poškození, jen těžko se vrací zpět do původního stavu a kondice. Dá se v podstatě říci, že hypermobilita vznikne tehdy, mají-li kolagenní vlákna nízkou hustotu. Nejčastěji je hypermobilita dána genetickými dispozicemi ale získat ji lze i během života. V ohrožení jsou sportovci, zejména pak ti, kteří začínají sportovat v už velmi nízkém věku. Ideální pro vznik hypermobility jsou sporty, kde klouby dostáváte za jejich běžné hranice (balet, gymnastika, krasobruslení).
Hypermobilita ale může vzniknout například jen v kloubech prstů, v tom případě jsou ohroženi hráči na strunné nástroje. U žen pak velmi často dochází k hypermobilitě během těhotenství, kdy tělo prochází velkými hormonálními změnami. Organismus i tělo se připravují na porod a v tom momentě může ženu ohrožovat i hypermobilita.
Rozlišujeme 4 typy:
- Lokální patologická hypermobilita postihuje jen některé klouby.
- Generalizovaná patologická hypermobilita bývá nejvíce u vrozených neurologických postižení.
- Konstituční hypermobilita je poruchou na úrovni stavby tkání a projevuje se striemi, křehkostí kůže, varixy, syndromem karpálního tunelu a velmi často u ní dochází k časté tvorbě podlitin, které nemají vážné příčiny.
- Posledním typem je hypermobilita, která se projevuje vlivem zaměstnání nebo právě nadměrným sportováním a zatěžováním těla a kloubů.
Jak se hypermobilita léčí a čemu se nemocný musí vyhýbat?
Jednotná léčba hypermobility neexistuje, každý postižený by se měl léčit individuálně vždy na základě doporučení lékaře. V podstatě jde ale o doživotní péči o tělo a využívají se při ní jak obecná pravidla a zvýšená obezřetnost, tak právě i individuální rady lékařů. Člověk s hypermobilitou by ale měl být v kondici a své tělo udržovat, k tomu je třeba dbát i na zdravý životní styl a stravu. Léčba se cílí na zlepšení kondice, na správnou koordinaci a posilování svalů.
Hypermobilita ne vždy způsobuje velkou bolest, řada jedinců, kteří jí trpí, to ani nemusí pociťovat. Každý člověk s hypermobilitou pak může trpět úplně jinými obtížemi. Všem s hypermobilitou je ale doporučeno vyhýbat se švihovým aktivitám a především pohybům, které vyžadují jednostrannou zátěž. Je třeba dát si pozor i na nárazy. Aktivitám, u kterých hrozí právě riziko nárazů a pádů je nutné se co nejvíce vyhýbat.
Postižený hypermobilitou by se měl postupně naučit pohyby, které vedou ke správné ergonomii, a to jak v soukromém životě, tak v zaměstnání. Tedy i běžný pohyb by měl být vedený správně.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
9 alternativních triků, když na bolest hlavy nic nezabírá
Dýchejte jako Wim Hof, muž, který posouvá hranice fyzického chápání