Kde ty všechny kytky jsou?
Na první pohled se může zdát, že výstava „Kde ty všechny kytky jsou“ je především pastvou pro oči – vzory, barvy, šaty, šátky, potisky. Ve skutečnosti však jde o mimořádně promyšlený průřez dvacátým stoletím, jak jej zachytily textilie v českých zemích. Výstava v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu (UPM) je kulturní událostí roku. A právem.
Historie, která se nevypráví slovy, ale látkami
Kurátoři výstavy se rozhodli vyprávět dějiny trochu jinak – skrze materiál, který je lidem blízký, ale v muzeích zůstává často upozaděn. Textilní vzory jsou zde médium, které nese osobní i společenskou paměť. Od konfekce přes zakázkovou módu až po domácí tvorbu – pestrost výstavy odpovídá rozmanitosti lidských příběhů, které se v látkách zrcadlí.

Úvodní část připomíná, že textilní tisk se v českých zemích nevyvíjel izolovaně. Němečtí a židovští továrníci, například ve Dvoře Králové, Kosmonosech nebo Josefově dole, patřili k jeho hlavním hybatelům. I proto se kurátoři vyhýbají označení „český textil“ – raději než národní identitu sledují kontexty a souvislosti.
Látka jako svědek dějin
Hlavní osa výstavy sleduje dvacáté století – období plné zvratů, ideologií i módních trendů. Textil zde není jen materiálem, ale nositelem příběhu. Propagandistické šátky, květinové potisky z období míru, geometrické motivy z dob normalizace – to všechno ukazuje, že i látka může být svědkem politických dějin.

Zvukový záznam projevu Jaroslava Seiferta, který v 30. letech obdivně hovořil o závodu Josefa Sochora, návštěvníky doslova obklopí ve zvukové instalaci v prvním sále. Jde o důležitý moment – poezie se zde stává dokumentem doby.
Dior, Ferragamo i Hadimrška
Silným momentem je i propojení domácí a zahraniční módy. Vedle šatů z českých textilek zde najdete i luxusní kousky jako hedvábné šaty od Christiana Diora nebo šátek značky Salvatore Ferragamo. Výstava tak není jen lokálním příběhem, ale součástí širšího dialogu o módě, identitě a vizualitě doby.
A aby se nezapomnělo, jak vypadala látka „v akci“, v závěru expozice běží sestřih slavných filmových momentů – od To neznáte Hadimršku až po komedii Což takhle dát si špenát.

Když šátek říká víc než obraz
Závěrečná část výstavy je věnována tištěnému šátku – a zde výstava získává další rozměr. Šátek se v době komunismu stal nejen suvenýrem, ale i nástrojem propagandy a překvapivě i skryté osobní výpovědi. Zatímco v umění panovala cenzura, kus látky se zdál neškodný. A tak se právě šátky staly prostorem, kde se mohli grafici, ilustrátoři a výtvarníci vyjádřit způsobem, který by jinde nebyl možný.
Vedle šátků propagujících státní podniky, slavné stavby či československou účast na výstavě EXPO 1958 v Bruselu, jsou tu k vidění i takové s motivy Hurvínka, Mickey Mouse nebo vůbec první mapy pražského metra. Je to pestrý archiv doby, v níž se na textil ukládaly příběhy nejen státní, ale i zcela osobní. A nejednoho návštěvníka při pohledu na ně napadne, že možná podobné poklady leží u nich doma – ve skříni po babičce nebo v regálu v second handu.

Výstava, která se nerodila snadno
Ačkoliv výstava „Kde ty všechny kytky jsou“ působí na první pohled lehce a esteticky, její vznik byl nesmírně náročný. Kurátorka Konstantina Hlaváčková při vernisáži zdůraznila, že za celým projektem stojí desítky lidí – od restaurátorů a historiků přes grafiky, scénografy až po technický personál. Připravit výstavu, která by obsáhla více než sedm dekád tištěného textilu, znamenalo nejen obrovské množství rešerší, ale také přesnou práci se sbírkami a pečlivé promýšlení každého exponátu. Samotné uspořádání výstavy do smysluplných vizuálních a tematických celků trvalo měsíce. Ať už jde o šaty, šátky, dokumenty nebo filmové ukázky, každý detail zde má své místo – a každý prošel rukama celého týmu, který pečlivě skládal mozaiku paměti dvacátého století.

Více než výstava – kulturní otisk
Výstava „Kde ty všechny kytky jsou“ je zároveň ukázkou, jak důležitá je pečlivá práce se sbírkami a kurátorská odvaha. Nejde o pouhé vystavení látek. Jde o koncept, který dokáže ukázat dějiny skrze detaily, které běžně přehlížíme. Vzory, které nosili naši prarodiče, se zde mění v kulturní otisky – a v příležitost znovu si položit otázku: co jsme vlastně nosili – a proč?
Marina Abramović a její hranice: Osmihodinová masturbace i strach před publikem